Zajatci lži

Kapitola XXVII

"Lio!" zavolal ženský hlas a než Ray stihla nějak zareagovat, někdo jí hrubě popadl a znemožnil jí jakýkoli pohyb. Záhy ucítila, jak se jejího krku dotklo chladné ostří a u ucha se jí ozval výhružný šepot: "Tak teď se ani nepohneš, jinak tě na místě zabiju."   

"Jen klid," řekla dívka opatrně a zvednutýma rukama naznačila, že se vzdává. 

"Tu hůl hoď na zem!" zakřičel na ní ten hlas, ale Ray'lith to skoro nevnímala. Jediné co kolem sebe v té chvíli cítila byla zentijská podstata jejich energií.
Nechápu to! Nikdy jsem je nedovedla nerozlišovat, ale tohle je něco úplně jiného. To úzké  spojení s planetou. Harmonie, která je pro nás typická, jako bychom byli její součástí. Museli to taky poznat, tak proč na mě sakra míří? Ptala se v duchu elfka a do očí jí padaly, pro ní tak nezvyklé, rudé vlasy.
"Dělej!" strčil do ní její věznitel a opět jí připomněl nebezpečné ostří které jí tiskl ke krku.

"Fajn! Jen klid!" zavrčela naštvaně Zentii a upustila hůl neznámému rovnou na nohu. V ten okamžik dostal několik eletrických šoků a svou zajatkyni ihned pustil.

"Ty jedna malá bestie," zasyčel a odskočil od ní. Ray se rychle sehnula a opět popadla svou, před chvílí odhozenou, zbraň. Ostražitě se rozhlížela a všimla si, že nedaleko od nich stojí žena se světle hnědými vlasy a tiskne k sobě malou vyděšenou Liu.
S narůstajícím zděšením si Ray'lith uvědomila, že kolem nejsou jen ony a ten útočník, který jí doposud držel pod krkem, ale i další, hodně naštvaně se tvářící, elfové.

"Kdo si myslíš že jsi, ty xavijská špíno! Jak se opovažuješ přivést domu moji dceru! To si myslíš, že nás můžete jen tak sledovat? Tak to ses šeredně spletla, to ani náhodou! Končíš děvenko!" řval na ní Zentij, který jí napadl a už se připravoval ke skoku.

"Tati ne! Neubližuj jí! To ona mi pomohla od těch Černejch!" Zvolala Lia a natáhla k Ray ruku. 

"Teď ne Lio! To tvoje utíkání si vyřešíme potom!" osopil se na ní elf a dívenka se vyděšeně stáhla. 

"Neřvěte na ní! Můžete být rád, že dávno není ne jejich lodi!" Soptila  Ray a narovnala ramena. "Pokud vám to ještě nedošlo, já jsem na vaší straně a tím, že mě napadnete, rozhodně ničemu nepomůžete. Akorát přijdete o dalšího spojence, kterých už tak máte, dle mého názoru, zoufale málo," pronesla Ray chladně.

"Ty nemáš žádné právo tady  mluvit!" osopil se na ní někdo z davu a opět bylo slyšet řinčení mečů. 

"Jste akorát paranoidní! Myslíte si, že by na vás poslali někoho tak mladého a ještě k tomu samotného?
A jen tak mimochodem, já nejsem žádná Xávi!" vyjela na ně Ray a mračila se na všechny okolo.

"Dobrý pokus, ale nenech se vysmát, Zentije bychom okamžitě poznali," zasmál se někdo další.

"Tak to jste asi naladění na nějakou špatnou vlnu," zasmála se Ray.
"No, pokud je to tak, já mizím. Nehodlám trávit ve vaší okouzlující společnosti ani jednu další minutu navíc. Pohodila hlavou Ray a švihla holí. Opřela si jí o rameno, otočila se na patě a zamířila zpátky ke dveřím. "Jak tak koukám, mezi námi a Xaviji není zas až takový rozdíl, jak si myslíme. Všichni se chováme stejně arogantně a nevidíme si dál než na špičku nosu. Tedy, někteří," ušklíbla se a naštvaně rázovala pryč.

Chvilku bylo ohromené ticho a pak za sebou dívka zaslechla kroky. To se za ní už určitě někdo vydal a chtěl jí zadržet. V tu ránu jí na rameni přistála čísi ruka a prudce s ní škubla dozadu. Donutila tak Ray, aby klopýtla a otočila se na nově příchozího.
"Znám mnoho Zentijů i mnoho našich rodin. Tvá tvář je mi trochu povědomá, ale to ostatní mi nesedí. Něco před námi skrýváš. To proto tě nemůžeme dost dobře poznat. Dám ti tedy ještě jednu šanci a myslím, že se mnou ostatní souhlasí. Nejsme přeci zvířata, no ne?" pronesl neznámý muž s krátkými blond vlasy. Jeho modré oči si jí měřily zvídavým pohledem a i Ray měla pocit, jako by ho už někde viděla. Bylo to dávno a ona byla tehdy o hodně mladší. Tedy, myslela si to. Byl to jen prchavý dojem, který jí napovídal, že už se určitě někdy setkali.