Zajatci lži

Kapitola LXXII

,,No, tak v tom případě hurá do toho, no ne?" nadchla se Ray. Oba dva elfové nevěřícně zakroutili hlavami, ale na tvářích jim stále hrál onen spokojený úsměv. Oba si totiž byli dobře vědomi toho, že jejich svět potřebuje někoho, kdo uvěří, že mír je možný a že naděje je součástí každého z nás. A právě tímto uvědoměním se zrodila jiskra, která zažehla požár změn. Přicházela nová éra.
,,No tak Ray'lith, snaž se přece trochu," popoháňel dívku elf který stál na kraji cvičiště a škodolibě svou učednici sledoval. Král se opodál opíral o zeď a vypadal nadmíru spokojeně. Už by to chtělo jen nějaký ten popcorn s Colou a bylo by to dokonalé, pomyslel si škodolibě a musel se trochu usmát.

"Tobě se to řekne!" Křikla princezna a obratně se vyhnula další Dot'rathově ráně, která jí mířila na bok. Rychle se přemístila na druhou stranu arény a naštvaně oddychovala. "Ty máš o dva tisíce let zkušeností víc a Dot? O tom ani nemluvím. Mocní vědí že u něho je to ještě mnohem víc. A tys mi řekl jen bojuj s ním! Nechci nic říkat ale nepřijde mi to moc pedagogické!" vypískla, když blokovala další silný úder.

"No, nevím jak dnes, ale za našich mladých let se tomu říkalo výchova," zasmál se panovník a raději si na to sedl. Už ho z toho věčného postávání, pózování a pochodování sem a tam bolely nohy.

"Řekla bych ti něco velmi peprného, ale jsi král, takže budu raději mlčet. Moje hlava se mi totiž líbí tam, kde je," ucedila dívka nevrle, ale v jejím hlase zazníval ten tón, který dokázal dešifrovat jen málokdo. Dot'rat ho znal. Používal ho i její otec i když si to většinou neuvědomoval. Dávala tím najevo, že se jedná jen o žert, nikoli o vážně myšlenou poznámku.

"No, mám dojem, že už toho vykecávání bylo až dost ne? Zatím tu ani jeden z vás nepředvedl nic, co by se dalo považovat alespoň za uspokojivý výkon. Tak šup šup," pobízel dvojici Rai'lior a zašklebil se.

,,No tak, to že jsi král neznamená, že mě můžeš peskovat hochu," zasmál se Dot'rath, ale opravdu přidal na rychlosti i intenzitě boje. Jeho lesklá čepel se míhala takovou rychlostí, že Ray'lith měla co dělat, aby jeho útoky dokázala vykrýt. V jednom okamžiku se jí dokonce zdálo, že se stříbrná, místy průhledná čepel změnila v rozmazanou šmouhu. Bělovláska však nezůstávala pozadu. Snažila se vyhnout veškerým úderům, aby se zbytečně nevysilovala. Její protivník byl silnější než ona a ke všemu svou zbraň ovládal lépe než dokonale. Za normálních okolností by proti němu neměla ani se dvěma meči žádnou šanci. Ovšem dnešní souboj nebyl tak úplně obvyklý. L'argas jí před tímto bojem poradil pár svých oblíbených triků. Doufala, že alespoň jeden z nich jí vyjde.

Ray se divoce vrhla na svého protivníka a několikrát máchla svými dvěma meči. Její ruce se pohybovaly v dokonalé synchronizaci. Opisovaly oblouky, které střídaly s hbitými výpady a vykrývaly údery, které jí její soupeř oplácel s obratností mistra jímž bezpochyby byl.

V jednom nestřeženém okamžiku se králův rádce rozmáchl a vyrazil dívce meč, který doposud svírala v levé ruce. Princezna poplašeně vykřikla a ihned se stáhla. Musela přehodnotit svoji strategii, tedy, alespoň to tak vypadalo.

"Tohle se mi ani trochu nelíbí," zašeptal jeden z elfů, kteří stáli na kovové plošině, jež byla zavěšena nad cvičištěm. Oba měli černé vlasy a vypadali velmi znepokojeně.

"L'argasi, ty můžeš být jedině rád, že tě sem otec alespoň pustil. Proto budeme sekat tórštinu a nebudeme do toho jejich tréninku nijak zasahovat. I když ani mě se to dvakrát nezamlouvá," hodnotil situaci An'dreth.

"To ano, ale berou to hrozně vážně. Co když jí něco udělají," strachoval se elf a pochodoval po rampě tam a zpátky.

"No, zrovna ty máš o vážnosti tréninku co říkat. Moc dobře si pamatuji na dobu, kde jsi jí i ty dával celkem solidně do těla, jen co je pravda," podotkl uštěpačně dívčin bratr.