Zajatci lži

Kapitola CXXII

Když se Ray'lith rozloučila se svými přáteli, ihned se pomocí teleportu dostala na povrch planety. Netušila, proč přesně ji vysadili zrovna v New Yorku, ale nehodlala se tím déle zaobírat. Lidská města od určité doby zrovna nevyhledávala a proto nebyl žádný důvod zůstávat v jedné z největších meteopolí "hloupého rodu", jak je někdy tituloval Falquai. Dívka se nad tím oslovením musela často ušklíbat, ale vždycky mu dala zapravdu. Lidstvo bylo skutečně nenapravitelně zabedněné.

Elfce stačilo jen pomyslet na její pokoj, který zdobily měnící se tapety a její Sio se automaticky aktivovalo. Během chvíle stála uprostřed již zmiňované místnosti. Ovšem k jejímu překvapení tu nebyla sama. Mae'lith seděla u jejího stolu a zkoumala několik kreseb, které měla rozložené na stole. Na všech byl vyobrazený Lasee nebo někdo z jejích přátel. Nejednalo se však umělecká díla, která by vytvořila ona sama za pomoci tužky nebo barev a štětce, nýbrž Siem otisknuté kopie vzpomínek. Chtěla si je pověsit nad pracovní plochu aby měla pocit, že jsou jí její blízcí alespoň chvílemi nablízku.

Ray už chtěla něco říct, když v tom její sestra udělala něco neslýchaného. Otevřela jednu z mnoha zásuvek psacího stolu začala se v ní bez zaváhání přehrabovat.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tu děláš, sestřičko," zasyčela naštvaně bělovlasá Návi a její zelenomodré oči se rozzuřeně zabodly do zad dědičky trůnu.

Ta se prudce otočila a překvapeně se zahleděla na své dvojče. Když její pohled padl na paní Drápu, už otevírala pusu, že něco řekne, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Neviděla před sebou svou obyčejnou sestru, ale bytost s rudými křídly, ocasem s mnoha ostny a přízračnými rohy. Ihned se však vzpamatovala a hrdě se vypjala.

„Můžu si dělat, co chci. Jsem právoplatným následníkem našeho trůnu a proto bych měla mít přehled o tom, co moji poddaní dělají a jak o mě smýšlí. I ty jednou budeš jedním z mých podřízených a víš, sestřičko, tvé spojení s těmi emzáky mě štve. A jak jsem si všimla, ani se nesnažíš to skrývat. Jsi naší rodině jen pro ostudu. Měla bys to ukončit dřív, než ti někdo z nich ublíží," pronesla korunní princezna tak, že by jí to Ray snad i věřila. Za předpokladu, že by nevěděla, o co jí jde.

„Nehraj to na mě Mal. Snažíš se mě a L'argase jen rozeštvat. Chováš se jako pětileté děcko, které nedostalo svou vysněnou hračku. Tvá snaha bojkotovat cokoli, co má co dočinění s Xaviji je neskutečně malicherná a hloupá. Žere tě, že nám zničili valnou část našeho dosavadního života? Ano, mě taky, ale víš co je důležitější než pomsta? Náš lid. Zentijové na nás spoléhají a pokud jsi to náhodou přehlédla, tak už jsou všichni unavení. Skoro dvanáct let trvající válka se podepsala nejen na nás, ale i na nich. Xavijové na tom nejsou o moc líp. Po tolika letech dlouhého a náročného putování konečně dorazili někam, kde by mohli v klidu žít.
A místo toho byli takřka bez vlastního přičinění vtaženi do dalšího zbytečného sporu. Kdyby to byla jejich volba, nikdy by si podobnou cestu nezvolili. Nikdo z nich se nemohl rozhodnout sám za sebe. To jejich královna je vehnala do toho boje, kvůli své touze po moci a pocitu nadřazenosti, který vůči mému lidu cítila," zavrčela elfka a postupně zvyšovala hlas, až nakonec spíš křičela. Nebyl to však její hlas, který se malou místností rozléhal. Falquai i mladá zentijská Nejvyšsí táhli za jeden provaz a jejich vztek se spojil v jedno a upíral se jen na jednu jedinou osobu.
Mae'lith.

„Nemáš sebemenší právo ničit křehký mír mezi námi. Držím se zpátky  jen kvůli našim rodičům a stabilitě našeho lidu. Nestavím se veřejně proti tobě a tvému chování jen proto, že si pokaždé říkám, jestli tam ještě někde je ta dívka, kterou jsem před lety znala. Jenže není. Stal se z tebe někdo, komu nechci pomáhat. Nemám ráda tvé ortodoxní názory. Až moc mi totiž připomínají Lor'ireth, která za celou touto nešťastnou a zcela zbytečnou válkou stojí. Jste si v mnohém tak podobné, že mě to až děsí. Pokaždé, když pomyslím na to, že trůn jednou bude tvůj, mám obavy. Bojím se, aby se nakonec nestali agresoři z nás. Obávám se toho, že i když se ted usmíříme, jednou to budeš ty, kdo naše křehké přímeří zboří jediným vzteklým mávnutím ruky," syčela elfka a hrozivě se na svou sestru mračila. "A teď okamžitě odejdi z mého pokoje. Dřív, než se skutečně naštvu," procedila Ray mezi zuby.