Anorektička [Opravuje se]

[32]

V mých myšlenkách byl jen on. Milovala jsem ho víc, než sebe. Milovala jsem ho tak, jako jsem ještě nikdy nikoho nemilovala. Uvnitř sebe jsem tušila, že má rozhodnutí jsou špatná a že slib, který jsem mu před pár hodinami dala, bych měla dodržet. Cesta k této postavě byla dlouhá, náročná a kdybych to teď vzdala, vyčítala bych si to. Kdybych teď snědla jeden kousek jablka, byla bych ze sebe zklamaná. Momentálně jsem se pohybovala mezi životem a smrtí. Právě teď jsem potřebovala vykonat jedno ze svých největších rozhodnutí, které mě v životě navštívilo a závisela na něm celá má budoucnost. Buď jsem mohla celou cestu za svou vysněnou postavou hodit do koše, začít se léčit a plánovat společnou budoucnost se svým přítelem. Jen při představě toho, že by se číslo na váze mělo zvyšovat, mi bylo špatně, ale věděla jsem, že by to bylo to správné rozhodnutí pro ostatní, nikoli pro mě. Nebo jsem mohla dál odmítat jídlo, hubnout a opustit svou rodinu, přítele navždy.

Mozek mi fungoval na plný obrátky a můj pohled se stočil na hadičku, jenž jsem měla připevněnou k ruce, čímž do mě doktoři dostávali potřebné živiny pro můj život. Bez ní bych tady už nebyla. Podle doktorů jsem byla v kritickém ohrožení života a má váha byla opravdu nízká. Pořád jsem si ovšem nechtěla připustit fakt, že musím přibrat, abych mohla začít normálně fungovat a přemístit se z nemocničního lůžka do mé postele, jenž na mě už doma čekala. I když už jsem ušla dlouhou cestu a poměrně dost zhubla, pořád jsem se ve svém těle necítila dobře. Často jsem upadala do depresí, úzkosti mě pohlcovali a nemohla jsem spát, jelikož jsem se bála, že už se neprobudím. Většinu nocí jsem probrečela a i když jsem po svém boku měla rodiče či Thomase, nebyla jsem šťastná. Vždycky jsem si myslela, že když se mi povede zhubnout, nebudu mít špeky a lidé se mi přestanou posmívat, že budu šťastná. Pravda to ovšem nebyla.

Místo toho, abych si užívala života se svým přítelem, byla jsem nucena ležet celé dny na nemocničním lůžku. Ničilo mě to, jelikož jsem věděla, že tím všem akorát ubližuji. Že honbou za mojí vysněnou postavou všem ubližuji. I kdybych se teď začala léčit, nikdy bych mu ten čas strávený sezením na židli u mého lůžka nemohla vrátit. Nikdy bych mu nebyla schopna oplatit to, co vše pro mě udělal. Vše už teď záviselo pouze na mně a na tom, jak se má mysl nakonec rozhodne. Na rozhodnutí mi už moc času opravduj nezbývalo. Můj předešlý rozhovor s Thomasem pro mě znamenal hodně. Věděla jsem, že mu na mně záleží a chce, abych se léčila.

Tak proč nad tím teď přemýšlím? Neměla bych už být rozhodnutá? Nechtěla jsem mu už přestat ubližovat? Nechtěla jsem dál žít po jeho boku? Nechtěla jsem už konečně začít být šťastná?

Dnešní část je trochu kratší, ale chtěla jsem Vás nechat nahlédnout do její mysli. Jak si myslíte, že se nakonec Sarah rozhodne? Piště do komentářů! 💕