Anorektička [Opravuje se]

[25]

Seděla jsem na kuchyňské lince s hrníčkem teplého čaje a v hlavě mi běhaly myšlenky. Fakt jsem si myslela, že by mezi námi mohlo něco být. Vždy když se naše pohledy setkaly, cítila jsem ve svém břiše roj motýlků a jeho ústa se vždy rozšířila do širokého úsměvu. Možná to vše byla jen jeho hra. Nebo jsem se do něj tak moc zamilovala, že jsem všechny věci viděla tak, jak jsem chtěla a ne tak, jak doopravdy vypadaly. Nevím, ze všeho jsem neskutečně zmatená, zlomená a unavená.

Hrníček s jahodovou vůní jsem si přiložila k ústům a opatrně usrkla, abych si nespálila rty. Chuť jahod se mi rozplynula po celých ústech. Cítila jsem slzy ve svých očích, když jsem si vzpomněla na dnešní den. Na všechno, co se dnes událo. Ale hlavně na Thomasův zmatený výraz, když jsem odcházela. Jenže, on mě nezastavil. Nechal mě jít. Beze slova mě nechal odejít! Byla jsem na něj naštvaná, ale víc na sebe. Neměla jsem se do něj zamilovat, stýkat se s nim. Celé to byla jen blbá hra, která mě dostala na kolena.

Slzy mi stékaly po tvářích. Cítila jsem se tak zlomeně a prázdně. Chtěla jsem ze sebe ten smutek a zlost dostat. Jenže v tu chvíli mi nepřišlo nic dostatečně dobré. I křik, který se po pár sekundách rozlehl celým domem mě nedokázal uklidnit. Nic nepomáhalo. Zoufale jsem sáhla po hrníčku, který nečinně stál na kuchyňské lince, kam jsem ho položila a prudce jsem ho vymrštila proti stříbrné lednici.

Červená tekutina uvnitř hrnku vystříkla do všech směrů a dopadala na hnědé lino. Hrneček se po střetu s lednicí rozstříštil a střepy byly po celé místnosti. Ve stejném stavu bylo i mé srdce, které každým dnem schytávalo další a další rány.

Zády jsem se opřela a červenou zeď, která ještě před chvíli zářila čistě bílou barvou. Zavřela jsem oči, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Viděla jsem ho. Zase. Stál těsně přede mnou a na tváři se mu rýsoval ten nejkrásnější úsměv věnovaný mně. Rychle jsem otevřela oči a zhluboka se nadechla. Zády jsem sjela po zdi dolů, sedla si na studené lino a kolena si přitáhla víc k bradě. Cítila jsem, jak mi těžknou víčka. Bránila jsem se sladkému spánku, protože jsem věděla, že rozhodně sladký nebude.

,,Sarah!" Uslyšela jsem povědomý hlas, který vyřknul mé jméno, čímž mě probudil. S těží jsem dokázala oční víčka odlepit a podívat se na člověka, jenž patřil měkký hlas. ,,Co se tu sakra stalo?" Rozmáchla se matčina ruka po celé místnosti a její pohled se protínal s mým. Pokrčila jsem nezaujatě rameny.

Nechtěla jsem jí odpovídat. Vlastně jsem ani nevěděla, co bych jí na to měla říct. Lhát se mi nechtělo, ale říct pravdu též nepřicházelo v úvahu. Stála mezi dveřmi kuchyně a s pohledem upřeným na mě čekala na odpověď. Na sucho jsem polkla a zrak odvrátila, abych si nejdříve mohla promyslet odpověď.

,,Tak odpovíš mi?" Zvýšila tón svého hlasu a svraštila čelo. Pořád jsem nebyla připravena jí odpovědět. Jazykem jsem si olízla suché rty.

Rukama jsem si promnula ospalé oči. ,,Uklidím to," kývla jsem na mámu a v hloubi své duše doufala, že se spokojí s touto prostou odpovědí, která se nevázala k předchozímu tématu. Sledovala jsem její obličej. Kývla na znamení souhlasu.

,,Jdu se převléknout. Než přijdu, chci, aby kuchyň vypadala stejně, jako když jsem jí opouštěla," strčila si neposedný pramen vlasů za ucho a odebrala se do své ložnice. Nahlas jsem vydechla a hřbetem ruky si setřela pot z čela, který se mi tam nashromáždil.

Pár sekund po matčině odchodu z místnosti jsem se konečně dokopala k tomu, postavit se na své vlastní nohy. Hlava mi třeštila bolestí, jakoby o ní někdo rozbil skleněnou láhev. Prsty jsem si přejela po spáncích a bolestí přivřela oči, doufajíc, že bolest trošku ustane. Povzdechla jsem si při pohledu na nepořádek, který se nacházel v kuchyni, a který jsem sama způsobila. Ze spodní poličky jsem vzala šedivý, suchý, čistý hadr a klekla si zpátky na studenou podlahu. Bolest mi projela celým tělem, načež jsem se zhluboka nadechla.

Hlava mi třeštila, srdce mě bolelo a já vlastně nevěděla, co mám dělat. Nedokázala jsem čelit tak strašné psychické a vlastně i fyzické bolesti. Byla jsem vyčerpaná a unavená. Chtěla jsem před vším utéct. Schovat se někam do kouta, brečet a litovat se. Jenže realita mi nic z toho nedovolovala a já se musela přemáhat k životu. K tomu, abych přežila každý nastávající den.

,,Jsi v pohodě?" Zaslechla jsem mámin hlas, který mě vytrhl ze svých stupidních myšlenek. Vlastně, pro mě stupidní nebyli, ale ostatním by se tak zdáli. Byly to věci, které jsem si v hlavě potřebovala ověřit a urovnat. Potřebovala jsem zase nabrat sílu, odvahu a chuť k životu. Jenže člověk, který by mi v tomhle pomohl tu nebyl, není a nebude.

Zatřepala jsem hlavou, abych se vrátila zpět do reality. ,,Asi jo," povzdechla jsem si a hadrem začala jezdit po špinavé podlaze, načež se rozlitý čaj vsakoval do hadru. Stejně to bylo celé zvláštní. Nic nedávalo smysl. Nic.

,,Jedla jsi něco?" Položila mi další otázku, přičemž jsem ztuhla a přestala vykonávat danou práci. Matčiny oči brouzdaly po místnosti, ve snaze něco najít. Byla jsem zaskočená a celkem překvapená, páč mi skoro nikdy tuhle otázku nepoložila. Bála jsem se, že něco zjistila a teď mi vynadá.

,,Dala jsem si tu pizzu, kterou jsi mi tady nechala," zalhala jsem a doufala, že mi uvěří. Rychle jsem se zase dala do práce, abych to měla co nejdříve hotové. Hadr jsem odložila vedle sebe a začala holýma rukama sbírat ostré střepy z mého oblíbeného hrnečku, které z něho zbyly.

Střepy jsem vyhodila do odpadkového koše a hadr jsem vyždímala a uklidila zpátky do poličky. Lokty jsem se opřela o kuchyňskou linku a zaslechla své kručící břicho, které si říkalo o potravu. Pohledem jsem skenovala vypouklé tričko, které obtahovalo mé břicho a nesouhlasně zakroutila hlavou. Vzpomněla jsem si na internetové články o hubnutí, které jsem četla a vybavila si část věty, kterou jsem na displeji spatřila.

Z vrchní skříňky jsem vzala skleněnou skleničku, kterou jsem následně napustila pitnou vodou a napila se. Prý obyčejná pitná voda zasytí, tím pádem zažene hlad, což jsem v tuhle chvíli rozhodně potřebovala, protože jídlo nepřicházelo v úvahu. Byla jsem rozhodnuta změnit svůj vzhled.

,,Půjdu si lehnout," oznámila mi matka sedící u stolu a ponořená do vlastních myšlenek. Oční víčka jí klesala. Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu, načež matka vstala od stolu a s pohledem upřeným před sebe opustila místnost.

Hlásím se s novou kapitolou, kterou jsem konečně dopsala a vydala. Posledních pár dní jsem se soustředila pouze na školu a příjimačky, tudíž Vám mohu s radostí oznámit, že jsem PŘIJATÁ! Jinak moc gratuluji všem přijatým a doufám, že Vás kapitola potěšila.

^^^