Anorektička [Opravuje se]

[21]

Sedím na studené kamenné zídce a v ruce svírám poloprázdnou láhev vína. Pod okem se mi již určitě rýsuje pěkně fialový monokl, který mému vzhledu dodá šmrnc. Mé bledé rty jsou mírně pootevřené, načež mezi nimi prochází dosti videlná pára. Jo, je mi neskutečná zima. Horní ret je mírně natržený, ale rudá tekutina z něj už neteče. Mé, dříve roztomilé červeňoučké tvářičky nyní září fialovou barvou, která rozhodně nejde přehlédnout.

Chcete vědět, co zdobí mé špekaté tělo? Odpověď je prostá! Obyčejné šedé tričko, které má na sobě spoustu dir, přes které putuje chladný vzduch na mojí nahou pokožku. Kalhoty, které ještě před chvilkou sršely novotou jsou nyní špinavé a roztrhané.

Má mysl je znovu pod vlivem alkoholu, který nyní svírám v pravé ruce a pomalu z něho upíjím. Jakoby té kocoviny nebylo dost. Nejspíš nebylo, když ji zítra budu mít znovu.

Mé rudé oči od pláče mému vzhledu moc nepřidávají, spíše ubírají. Vlastně si ani moc jako člověk nepřipadám, spíš si připadám jako zombie. Ošklivá zombie, která na ulici straší lidi různé věkové kategorie.

Chcete vědět, co se vlastně stalo? Ano, už nastal ten pravý čas Vám to povědět.

Před

Má koncovina, která ještě před chvilkou doslova manipulovala s mým tělem ustávala. Bolest hlavy ustála hned potom, co jsem pozřela ten prášek. Je sice pravda, že ani sprintu na záchod jsem se nevyhnula. Jo, není to jednoduché.

,,Mami, jdu ven," oznámila jsem jí mezi kuchyňskými dveřmi, o které jsem se následně opřela. Jo, lhala jsem jí, ale přeci jí nemůžu říct, že jdu do posilovny. Koukala by na mě jako na blázna, kterého právě propustili z bohnic.

Stočila ke mně svůj zrak a povytáhla obočí. ,,Jsi si jistá? Ráno jsi nevypadala na to, že by jsi byla schopna vstát z postele, natož jít se courat po městě," zkonstantovala a prohlížela si mě od hlavy až k patě. Jo, měla pravdu. Jako vždy.

,,Jsem si jistá!" Odpověděla jsem rozhodnutě. V pokoji jsem si vyzvedla svojí tašku na cvičení, kterou jsem si následně přehodila přes rameno a obula si boty.

,,To jdeš ven s touto obrovskou taškou?" Ukázala na mojí tašku, která visela na mém rameni. Přikývla jsem, načež máma nesouhlasně zavrtěla hlavou a dále se věnovala vaření.

Procházela jsem temnými uličkami, které vedly přímo k posilovně. Místo zepředu, vedly zezadu. Nosem jsem nasávala odpolední čerstvý vzduch, který dělal mému tělu dost dobře. Užívala jsem si pocit volnosti, který mě vtáhl do jiného světa, že jsem úplně zapomněla na realitu, a to bych nebyla já, kdybych do někoho nevrazila.

,,Omlouvám se, nedávala jsem pozor na cestu," odstoupila jsem, abych dotyčnému viděla do očí. Mé tělo se pod náporem strachu zachvělo, jeho oči mě doslova probodávaly skrz na skrz. Mezi rty měl strčenou cigaretu, ze které popotáhl a následně vydechl dým, který mě prudce udeřil do nosu. Při pohledu na jeho popraskané rty jsem totálně celá ztuhla a nebyla schopna se pohnout. Svým pohledem jsem jezdila po celém obličeji šeredného muže, který právě teď stál naproti mně a s úšklebkem sledoval mojí reakci. V jedné vrásčité ruce svíral nedokouřenou cigaretu a druhou měl zastrčenou ve vytahaných kalhotách, které mu na vzhledu moc nepřidávaly. Holky, nepřeji Vám takového muže potkat. Mastné vlasy mu trčely do všech světových stran a svojí sytě černou barvou se podobaly dřevěnému uhlí. 

Celé okolí ovanul smrad z cigarety, kterou právě svíral mezi prsty. Úšklebek na jeho tváři mi po celém těle nahnal husí kůži. Srdce bušilo jako o život. Z kamenné zídky šel chlad, který ovanul mé tělo a já se automaticky ošila. V lehkém šedivém tričku, které na mně doslova viselo, jsem si předním připadala nesvá. Jeho vzhled sice nebyl o nic lepší, ale i přesto mě svíral zvláštní pocit. Nedokážu ho přesně formulovat, ale rozhodně nebyl příjemný. Chtěla jsem začít křičet a utíkat do civilazace, ale mé nohy mi nechtěly vyhovět.