Anorektička [Opravuje se]

[15]

Stála jsem před dveřmi a bála se sáhnout na kliku. Srdce mi bušilo ze všech sil. Mám strach, že je uvnitř máma, která bude mít tisíc otázek, kde jsem byla. Vlastně, vždyť tu stejně nezajímám. Pro ní je nejdůležitější práce, vymetání klubů s přáteli a peníze. Její vlastní dcera je až to poslední, o co se zajímá. Já nemůžu za to, že jsem se jí narodila v mladém věku. Kdyby si na to s tátou dávali pozor, nemusela bych se vůbec narodit a trápit se tu. jediný táta mě tu má opravdu rád a dokazuje mi to každý den, který s ním trávím. Bohužel odjel na tu již milionkrát zmiňovanou služební cestu, kde nemá moc času mi volat.

Rozklepanou rukou jsem uchopila kliku a dveře se s vrznutím otevřeli. Vstoupila jsem dovnitř, zavřela za sebou dveře a sundala si boty.

,,Kde si sakra byla celou noc!?" Ozvalo se za mými zády a já hned poznala podle hlasu, že je to máma. Otráveně jsem se na ní otočila a ruce si zkřížila na prsou. Koukali jsme jedna na druhou.

,,Venku," odpověděla jsem pevným hlasem, i když uvnitř jsem byla zlomená, smutná a nervozní. Máma ke mě přistoupila a silně mi stiskla zápěstí, načež jsem sykla bolestí. ,,Pusť mě!" vykřikla jsem a snažila se dostat z jejího sevření.

,,Měla si normálně přijít domu! Měla jsem o tebe strach!" zakřičela mi do ucha. Asi jsem ohluchla. Její stisk byl čím dál, tím víc silnější a má ruka neměla moc šanci se prokrvovat. Pohled jsem upřela na svojí ruku a poté znovu na mámu.

,,Pusť mě," sykla jsem a cukla rukou. Její ruka mě pustila a já byl volná. Měla jsem sto chutí běžet hned do pokoje a svalit se do postele. Jenže nemůžu pořád donekonečna utíkat před problémy, které jsou součástí života každého z nás. ,,Ty ses o mě bála?" zasmála jsem se ironicky a protočila nad tím očima.

,,Jistě, že bála! Jsi moje dcera!" svraštila obočí a ruce si dala v bok.

,,Vždyť se se mnou vůbec nebavíš. Práce je to pro tebe přednější než vlastní dcera. Pořád seš v práci nebo chodíš po klubech a podvádíš mého tátu, který se o mě aspoň zajímá, na rozdíl od tebe! Nevím, proč si tu teď hraješ na něco, co nejsi!" křičela jsem na celý byt a přitom máchala kolem sebe rukama. Matka mě celou dobu pozorovala naštvaným obličejem. asi je pro ní těžké, slyšet pravdu od vlastní dcery.

,,Já nepodvádím tvého tátu a v klubu jsem bylo pouze dvakrát. Nemůžu za to, že toho v práci teď máme hodně. Chci, abychom se měli dobře," řekla klidným hlasem a zahleděla se mi hluboko do očí. Já tak klidná bohužel nebyla.

,,Říkám, že práce je ti přednější než já. Normální máma by si kvůli mě vzala dovolenou, jen aby se mnou mohla strávit alespoň jeden den. Navíc, když jsi doma, vůbec se se mnou nebavíš, tak nevím co to tu meleš!" popadla jsem tašku a rozběhla se do svého pokoje. Máma šla pomalu za mnou, protože jsem za sebou slyšela kroky.

Rychle jsem za sebou zavřela dveře, zamkla se a svezla se po nich na studenou zem. Kolena jsem si přitáhla blíž k sobě a pažema je objala. Oči mě zaštípaly a po chvilce z nich začaly vytékat slané potůčky slz. Z mého přemýšlení mě vytrhlo bouchání na dveře.

,,Sarah! Otevři sakra!" ozval se za nimi bezmocný hlas mé matky, která pořád bušila do dveří.

,,Neotevřu! Nechci se s tebou bavit! Nechci tě vidět!" zakřičela jsem na ní, aby mě slyšela a poté se rozbrečela naplno.