Anorektička [Opravuje se]

[16]

,,Fajn, jdu pryč!" Zakřičela na mě přes zavřené dveře a poté jsem jen slyšela kroky, které se ode mně vzdalovaly.  Oddechla jsem si, ale pláč neustával.

Rukama jsem se chytla za hlavu, která mě dost bolela a znovu propukla v zoufalý pláč, který doplňovaly mé vzlyky. Chlad objímal celé mé tělo, na kterém se během sekundy postavily všechny chloupky.

Setřela jsem si slzy z tváře, zhluboka se nadechla a poté se postavila na své, celkem unavené nohy. Lítala jsem po celém pokoji se snahou najít svojí tašku do posilovny, kam jsem se právě teď chystala jít. Odreagovat se. Zastavila jsem se u postele a unaveně se na ní položila, čímž můj zrak spočinul na stropě. Očima jsem jezdila sem a tam.

Na dřevěné skříní, která stála vedle dveří jsem spatřila tašku, kterou jsem právě teď nejméně půl hodiny hledala. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv a hned jsem se vyšvihla zpět na nohy. Do tašky jsem naházela všechny potřebné věci, čímž bylo oblečení, gumička a samozřejmě pití.

Oblečená jsem už byla, takže jsem se nemusela zbytečně zdržovat vybíráním vhodného oblečení, což by mi zabralo další hodinu. Vyběhla jsem z pokoje a rychle běžela k hlavnímu vchodu, abych nepotkala mámu.

,,Kam jdeš!?" Rozlehlo se celým bytem a za mými zády se objevila rozzuřená matka. Letmo jsem se na ní podívala a poté jsem se bez odpovědí rozběhla pryč z domu. ,,Na něco jsem se tě ptala!" Zaslechla jsem, ale neotočila jsem se.

Máma mě hodně naštvala a já jí to rozhodně nenechám jen tak projít. Trápím se hlavně kvůli ní, i když je těch věcí trochu víc. Udýchaná jsem se zastavila a zhluboka dýchala. Mé špeky mi moc při běhu nepomáhaly a díky nim jsem se tolik zadýchala.

Musíš zhubnout krávo! !

V šatně jsem se převlékla do sportovního oblečení a na hlavě si vytvořila něco celkem normálního. Nebyl to ani culík, ale ani drdol. Mé kroky zamířily přímo k běžeckému pásu. Byla jsem sama sebou znechucena.

,,Ale, koho pak to tu máme?" Ozvalo se za mými zády a na mém těle se během vteřiny postavily všechny chlupy. Při pohledu na něj se mi v krku udělal knedlík a mé nohy nebyly schopny pohybu, načež jsem se skácela k zemi.

Jeho škodolibý úsměv zdobil jeho slizkou tvář, kterou doplňovaly čokoládové oči. Hrdlo se mi stáhlo a můj dech se zrychlil.

,,Snad se mě nebojíš?" Uchechtne se a skloní se ke mě, načež se moje ruka setká s jeho tváří. Jeho úsměv zmizel a vystřídala ho rozzuřená tvář, kterou mě vyděsil ještě více. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale byla jsem na sebe hrdá.

Má ústa nebyla schopna slov, a proto jsem jen v tichosti čekala, co se bude dít. Bylo by dost špatně, že jsem měla pocit, že se každou chvíli pozvracím.

,,To jsi přehnala," zasyčel a vlepil mi takovou facku, až mi z očí vytryskly slzy a málem se moje hlava políbila se zdí, která byla hned vedle mě.

Rukou jsem si pohladila poraněnou tvář a zhluboka se nadechla. ,,Nevím, co máš za problém," zakroutila jsem nevěřícně hlavou. ,,Nějak si nevybavuji,  co jsem ti udělala," vydechla jsem a nervózně si prohrábla vlasy, načež se mu zadíval hluboko do očí. Byly plné nenávisti, kterou ke mě choval.

Nakrčil čelo. ,,Nedala jsi mi," zavrčel a pevně mi stisknul zápěstí, načež jsem sykla bolestí,  která projela celým mým tělem. ,,Ale neboj, jednoho dne docílím toho, čeho chci!" Zavrčel mi do obličeje a jeho nechutný dech se linul po mém obličeji.

Pustil mi zápěstí a poté se dal k odchodu. Spoléhala jsem na Thomase. Věřila jsem, že se zase zjeví jako duch a ochrání mě, bohužel se tak nestalo. Hrozně mi chyběl, vlastně ani nevím proč. Má láska k němu slábla, ale i přesto jsem doufala, že ho dnes uvidím.