Anorektička [Opravuje se]

[22]

Zlomená, smutná, opilá, ztracená ve svých vlastních myšlenkách a promočená. Přesně tyto slova dokázala vyjádřit můj vzhled i mé pocity. Alkohol v mém těle oblboval mojí mysli a ovládal mé tělo. Chladné kapičky deště smáčely mé oblečení, které se mi nepříjemně lepilo na kůži, která díky tomu byla dost chladná. Mastné vlasy byly slepené dešťovou vodou, která na mě dopadala ze zamračené oblohy. Vše na mě působilo depresivně, ale zároveň příjemně. Nebyla jsem schopna popsat své pocity, které se každou sekundou měnily. Byla jsem natolik ztracená ve svém vlastním světě, že jsem doslova zapomněla na svůj reálný život. Vše mi bylo ukradené, nic mě netížilo. 

,,Ahoj, Dešťová vílo," ozval se za mými zády známý hlas, který mě vytrhl ze svých myšlenek. Donutil mě vrátit se zpět do reality a začít vnímat okolní svět. Jeho hlas byl hrubý, ale zároveň v něm byla i kapička přátelství. Otočila jsem se tím směrem, odkud hlas vyšel a spatřila ho. Dříve zářivě modré oči nyní byly tmavé a působily stejně depresivně, jako okolí kolem nás. Po jeho sluníčkových vlasech s nádechem vanilky se kutálely dešťové kapičky a dopadaly na hlínu. Jeho dříve rudé rty nyní byly bledé a tvořily úzkou linku. Při pohledu na jeho bledé rty jsem měla chuť je spojit s mými a nikdy to neskončit. Zatřepala jsem hlavou, abych se vrátila zpět do reality a nechala touhu touhou. 

,,Ahoj, Dešťový muži," vydechla jsem a můj hlas byl tak chladný, roztřesený a bezmocný. Nechtěla jsem být k němu chladná, ale můj hlas chtěl něco jiného. Jeho rty se zkřivily do zvláštního úšklebku, který měl daleko k úsměvu. Vždy kolem sebe vířil pozitivní energii, teď na mě házel spíše negativní. Nechápala jsem, co se to s ním stalo. Nic jsem nechápala a možná jsem se ani nesnažila to pochopit. Mé oči se propojovaly s jeho. Věděla jsem, že dělám špatnou věc, ale neměla jsem sílu ukončit náš nekonečný oční kontakt. Jeho pohled mi naplno rozpohyboval srdce, na celém těle se mi postavily chlupy. Všechno to bylo jako z pohádky, ve které jsem se ocitla, aniž bych chtěla. 

,,Měla by jsi jít domu, ať nám neonemocníš," pronesl chladně, čímž mi nahnal strach. Tento ton hlasu jsem u něj nikdy neslyšela. Jeho hlas byl vždy plný přátelství, nikdy nepůsobil tak chladně, jako teď. Odvrátila jsem pohled, čímž jsem přerušila náš oční kontakt a otočila se zády k němu. Znovu jsem se zadívala na mokrou zeď, pokrytou vrstvou mechové zeleně. Za zády jsem slyšela praskání větviček, které bezvládně ležely v mokré hlíně, z čehož jsem usoudila, že se Thomasova postava přibližuje ke mně. Možná, že Thomas není jako ostatní kluci, ale tomu se dá těžko uvěřit. Všichni kluci jsou stejní! 

,,Je dost možné, že už nemocná jsem," odfrkla jsem a z mého hlasu šlo poznat, že jsem slušně opilá. Ani jsem si neuvědomovala, co říkám. Alkohol mi pobláznil celý mozek, celé tělo, celou mysli. Thomas na mě nechápavě koukal a nejspíš čekal na vysvětlení. Ani já sama jsem nevěděla, co jsem tím chtěla říci. Chtěla jsem poukázat na svojí psychickou nemoc? Byla jsem ze všeho zmatená, i ze svých vlastních slov. ,,Existuje jeden kluk, který ničí mojí psychiku," pohlédla jsem mu do očí a svá slova jsem si ani nepromyslela. Prostě jsem řekla pravdu, kterou nikdo vědět neměl. Alkohol se mnou dělá divy a nejhorší na tom všem je, že mě vždycky donutí říkat pravdu. Měla bych s tím chlastem skončit, nedělá to dobře mému tělu, mému mozku ani mým slovům. 

,,Kdo je ten kluk?" Optal se chladným, ale zároveň naštvaným hlasem. Snažil se znít klidně, ale já to poznala. Nebyl klidný, byl naštvaný, což značila i jeho dlaň, která byla stisknutá v pěst. Oči mu ještě více potemněly a rty, které ještě před chvilkou byly ve zvláštním úšklebku, znovu značily úzkou čáru. Svojí rukou jsem stiskla jeho dlaň, abych ho alespoň trochu uklidnila. Pouze se na mě nechápavě podíval a svojí dlaň vyprostil z mého sevření. ,,Tak kdo to je!" Vykřikl, až jsem nadskočila. Seskočil ze zídky, kterou se mnou sdílel a postavil se čelem ke mně. Znovu jsem se topila v jeho tmavých očích, ze kterých teď sršel vztek.

,,To je jedno," mávla jsem nad tím rukou, což ho ještě více naštvalo. Do svých dlaní uchopil můj obličej a já znovu čelila jeho pohledu. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho zrychlený dech na svých rtech. Toužila jsem po tom, aby mě políbil. Chtěla jsem znát chuť jeho rtů. Srdce mi splašeně bušilo a strach se zvětšil. Bála jsem se, že mě uhodí. Pořád jsem si nalhávala, že Thomas je jiný. Že není jako všichni ostatní kluci, i když teď se choval přesně jako oni. Začne to dotyky, skončí to silnou ránou, která přistane na mém obličeji. 

,,Nechci ti ublížit," zašeptal mi do ucha, až mi po celém tělem naskočila husí kůže. Nemohla jsem se nabažit jeho hlasu, který byl chladný, ale zároveň klidný. Po těchto slovech jsem se alespoň maličko uvolnila. Pořád byl tak blízko, jeho dech se odrážel od mé chladné kůže. Dešťové kapky smáčely naše těla a tvořily mezi námi neviditelnou zeď. ,,Chci tě ochránit, prozraď mi jméno toho zoufalce, prosím," zněl tak zoufale. Jeho blízkost se mnou dělala divy. Pořádně jsem nemohla popadnout dech, natož ze sebe dostat smysluplnou větu. V jeho přítomnosti jsem se nedokázala ovládat. 

,,Dobře, prozradím ti to," povzdychla jsem si a svůj zrak sklopila k zemi. Nedokázala jsem se mu dívat do očí, protože bych mu to asi nedokázala říci. Vždycky se v jeho očích ztratím. ,,Víš, jak mě jednou obtěžoval v posilovně takový černovlasý muž?" Optala jsem se roztřeseným hlasem a pohlédla na jeho bledý a mokrý obličej, od kterého se mu odrážely kapičky deště. Zmateně přikývl a rukou mě pobídl, abych mluvila dál, i když mu to už nejspíše došlo. ,,Tak přesně on mě tu před chvilkou zmlátil," zašeptala jsem a v očích mě zaštípaly slzy. Dlaně stiskl v pěsti tak silně, až mu zbělaly klouby a na rukách mu vystouply dost viditelné žíly. Tričko nasáklé vodou mu obtahovalo břišní svaly. 

Jeho jemná a mokrá dlaň se příjemně dotkla mé tváře a já se mu zahleděla do očí. Vyjadřovaly různé emoce, které se v nich střídaly jako ponožky. Nejvíce zlost, která teď panovala v jeho těle. Jeho dotek byl tak příjemný a jemný. Zavřela jsem oči a víc natiskla svojí fialovou tvář k jeho dlani. Přála jsem si, aby tato chvilka nikdy neskončila. ,,Brzy se ti ozvu, ty teď utíkej domů," prstem mi přejel přes rty a odešel. Sledovala jsem, jak jeho silueta mizí v dáli. Najedou se mě zmocnil smutek. Na své tváři jsem pořád cítila jeho chladnou dlaň, která jemně přejela po mé chladné kůži. Vše bylo tak dokonalé, moc jsem toužila po dalším dotyku. 

Seskočila jsem ze zídky na mokrý chodník, načež mě mé špeky málem stáhly k zemi. Jo, přeháním, ale už se jich chci zbavit. Tento život mě nebaví. Těším se, až zhubnu a začnu žít nový život. Konečně budu šťastná!

Ahoj moji mílí čtenáři. Dnes jsem si pro Vás připravila novou kapitolu a také jednu otázku, na kterou bych byla ráda, aby jste mi prosím odpověděli. 

Koho z postav máte nejraději a koho naopak nesnášíte? 

Všem děkuji za odpověď a brzy se uvidíme u nové kapitoly, tak se zatím mějte!