Anorektička [Opravuje se]

[27]

Seděla jsem na posteli a celý den jsem nepozřela ani sousto. Nešlo to, a navíc bych se cítila hrozně provinile, pokud bych něco dostala do žaludku. Pocit hladu byl někdy opravdu silný, ale málokdy jsem mu odolala. Poslední dobou jsem se bez jídla cítila líp, i když jsem moc dobře věděla, jak svému tělu ubližuju.

O měsíc později

Má změna postavy byla znatelně vidět a to mě pořád nutilo nic nejíst. Občas do mě máma nějaké jídlo dostala, ale pokaždé skončilo v záchodové míse. Pocit hladu už se nedostavoval a já se cítila líp. Ve škole jsem nebyla už měsíc, protože jsem na tom byla psychicky opravdu špatně, ale teď jsem byla odhodlaná tam jít. Nebála jsem se kluků, pomluv ani nadávek na mojí postavu. Nebyla jsem s ní ani z třetiny spokojená, pořád jsem si připadala hrozně tlustě, ale bylo mi líp.

Máma byla dost zaneprázdněná, tudíž neměla čas mě s jídlem kontrolovat. Žádných změn si na mně nevšimla, což mi vadilo, ale zároveň jsem za to byla ráda. Často jsem své tělo skrývala pod volnými a velkými mikinami. V odrazu zrcadla jsem pokaždé viděla tu stejně tlustou holku, kterou jsem byla před pár měsíci. Nevím, zda jsem tlustá opravdu byla, nebo jsem si to prostě vsugerovala do hlavy a nikdo se mnou nemohl hnout. Nedávalo to smysl.

,,Jdu do školy, čau!" Rozloučila jsem s mámou mezi hlavními dveřmi a bez odpovědi se vydala vstříc školnímu světu. Mé nohy obtahovaly černé legíny a vrchní část byla pokryta volnou šedivou mikinou, kterou jsem poslední dobou nosila asi nejčastěji.

Už při mém příchodu ke škole se na mě ocitaly oči všech studentů, kteří se v blízkosti školy nacházeli a všimli si mě. Popravdě, na tohle jsem připravená rozhodně nebyla a bylo mi to čím dál víc nepříjemné. Neměla jsem odvahu se kolem sebe rozhlížet, jen letmo jsem záhledla oceánsky modré oči v davu studentů. Jeho oceány se upíraly na mé tělo, cítila jsem to. Nejdříve jsem si myslela, že odolám a nepodívám se na něj, ale nedalo mi to.

Zastavila jsem se na kamenných schodech, které vedly do školní budovy a otočila jsem se tím směrem, kde se měl nacházet on. Thomas. Letmo jsem záhledla páry očí, které na mě koukaly a šeptání mezi skupinami studentů jsem ignorovala. Zajímala mě jen jedna jediná osoba a právě na ní jsem upřeně hleděla.

Naše páry očí se spolu propojovaly a já znovu cítila ten pocit zamilovanosti, který nebyl opětován. Najednou jsem si znovu uvědomila všechny důvody, díky kterým jsem se do tohohle sladkého blonďáka zamilovala a doufala, že mi svojí lásku oplatí. Srdce mi při pohledu na něj zrychlovalo své údery a já si přála, abychom byly spolu. Abychom byly jen JÁ a ON. Aby tahle naše chvilka nikdy neskončila, jenže jsem věděla moc dobře, že pro něj nikdy nebudu dost dobrá. Zaslouží si lepší. S touto myšlenkou jsem svůj zrak odvrátila a vyšla po pár schodech do budovy školy.

Hlavou mi pořád vrtalo hrozně moc nezodpovězených otázek, ale jedna mě trápila už delší dobu. Co se mezi náma dvěma pokazilo, že to takhle skončilo? Dřív jsme se spolu bavili, podnikali různé vylomeniny, zachraňoval mě před slizskými chlapy a teď se ani nepozdravíme. Nevím, opravdu nevím, co se mezi námi stalo. Vlastně se přiznal k tomu, že to všechno dělal ze soucitu. A o to víc to všechno bolelo.

,,Koukej!" Uslyšela jsem před sebou hlas, který patřil mé hnědovlasé spolužačce, která bývala nejkrásnější holkou ze třídy, možná ze školy. S údivem v očích na mě hleděla, načež jsem jen pohodila svýma vlasama a věnovala jí svůj krásný úsměv. V tu ránu se její oči nenávistně zarývaly do mých. Mé srdíčko radostí poskočilo. 

,,To je Sarah!" Vypískla udiveně její blonďatá kamarádka, která měla strašně křiklavý a nepříjemný hlas. Nikdy nepochopím, jak se s ní může někdo bavit. Mně stačí slyšet jedno slovo z jejich úst a víc se s ní bavit už nepotřebuju.

Bavilo mě sledovat udivené a překvapené pohledy všech kolemjdoucích studentů, kteří mi vytvářeli krásný průchod k mé skříňce. To bylo snad poprvé, co jsem se ve škole necítila ponížená, zklamaná ani ublížená. Skříňku jsem ladným pohybem otevřela, vzala si učení na dnešní den a s bouchnutím jí zase zavřela.

,,Sarah!" Zapištěla zrzka, o které jsem ani nevěděla, že do téhle školy vůbec chodí. Její obličej zdobily pihy okolo nosu a pod očima. S úsměvem si stoupla vedle mě a bokem se opřela o cizí skříňku. Nechápavě jsem vyčkávala, co se bude dít dál a když se dlouho nic nedělo, hlavou jsem jí naznačila, aby pokračovala. ,,Víš," odkašlala si a podívala se mi zpříma do očí. ,,Pamatuju si tě jako tu tlustou holku, kterou jsi ještě před dvěmi měsíci byla," zachichotala se a já pořád nechápala, o co jí jde. Dost mě její tón hlasu unavoval.

,,Možná by jsi se měla nejdříve zamyslet nad tím, co ze svý špatně namalovaný pusy vypouštíš a jak tvá slova můžou člověka bolet," pohodila jsem vlasy na stranu a přitiskla si učebnice a sešity na hruď. Mrzely mě její slova, i když jsem věděla, že je to minulost. Vlastně, nebyla jsem si tím jistá. Pořád mi přijde, že jsem strašně baculatá.

,,Já to takhle nemyslela," sklopila provinile oči k zemi. I přesto jsem se jí nehodlala omlouvat. Nevěřila jsem jí její slova. ,,Máš můj obdiv, protože se z tebe stala neuvěřitelná kočka," mrkla na mě. Pointu naší debaty nemělo cenu hledat, protože tam nejspíš žádná nebyla. Její slova mě teď naopak zahřála u srdce.

,,Nebylo to jednoduché, stálo to hodně dřiny, ale zvládla jsem to," vyšlo sebevědomě z mých úst. ,,Ale ještě nejsem ani z třetiny u konce," zkousla jsem si spodní ret. Otočila jsem své tělo na druhou stranu a pomalým krokem se rozešla do své třídy.

Všechny pohledy znovu směřovaly na mojí osobu. Ani nevím, jak na mně mohli zpozorovat nějakou změnu, když mě šedivá mikina dělala širší, než jsem doopravdy byla. V lavici mě znovu začaly dráždit myšlenky nad klukem, který už dlouhou dobu obydloval mé srdíčko. Byl tak krásný, když se usmíval. Byl tak krásný, když na mě koukal. Byl tak krásný, když mě bránil. Byl tak krásný, když mě objímal. Byl krásný v každé situaci.

Tak už jste u konce nové kapitoly, kterou jsem si pro Vás připravila a v hloubi své mysli doufám, že se Vám líbila! Budu ráda za jakýkoli ohlas, který se mi od Vás dostane. Děkuju za všechny své čtenáře, kteří můj příběh čtou a došli až k dvacátésedmé kapitole. Vážím si Vás, mám Vás ráda a brzy se vidíme u nové kapitoly.

A dnešní kapitola byla věnována misabest za její krásné komentáře a skvělou aktivitu.