Anorektička [Opravuje se]

[28]

Byla svačinová přestávka, kterou já jsem považovala za zbytečnou. Jediné, co jsem na ní měla ráda bylo, že trvala o pár minut déle, než normální. Žádnou svačinu jsem nachystanou neměla a abych pravdu řekla, ani hlad nebyl. Bez jídla jsem se najednou cítila strašně volná a hlavně šťastná. Nebyla jsem se sebou spokojená, ale odolávat jídlu, když všichni žáci svačili mě činilo šťastnou, stejně jako pohled na moje blonďaté štěstí. Pořád jsem věřila v to, že spolu budeme žít bezstarostný a láskyplný život. Já se ho nehodlala vzdát, ani potom všem, čím jsme si spolu prošli.

Nebavilo mě sedět ve třídě a snášet pohledy všech spolužáků, kteří mě v hloučku pomlouvali. Proto jsem se rozhodla, že se půjdu na chvíli projít po chodbě, vyčistit si hlavu a nadýchat se čerstvého vzduchu. Stoupla jsem si k otevřenému oknu, které mi umožňovalo výhled na školní zahradu, na které se rozprostíral malý rybniček s čistě modrou vodou. Vítr na vodní hladině vytvářel nepatrné vlnky, které se rozbíhaly do všech směrů. Najednou jsem si také přála být jednou z těch vlnek. Být volná a utíkat na jakoukoli stranu, která mě učiní šťastnou.

Chtěla jsem se donekonečna dívat na tenhle kouzelný rybníček, ale pevný stisk na mém levém zápěstí mi v tom zabránil. Byla jsem tak zasněná, že jsem jen stěží dokázala pochopit, co se děje. Prsty obtočené kolem mého zápěstí mě táhly po chodbě na pravou stranu. Chůze osoby mě držící byla dosti rychlá, takže jsem za ní musela klusat, občas i popoběhnout. Snažila jsem se se vykroutit, ale její stisk byl příliš silný. Osoba, kterou jsem neměla čas si ani prohlédnout mě zatáhla do prvních bílých dveří, které jsem spatřila.

Pustila mě, zabouchla za námi dveře a  já pohlédla do jejích očí. Srdeční údery se zrychlily. Nahlas jsem polkla a ani na vteřinu jsem náš oční kontakt nepřerušila. Byl tak blízko. Vůbec jsem netušila, co se děje, ale v jeho blízkosti jsem si připadala bezpečně. Vzpomněla jsem si na náš poslední rozhovor, který mě psychicky rozhodil. Chtěla jsem mít v našem vztahu jasno.

,,Můžeš mi to vysvětlit? Nejdříve se chováš, jak kdyby ti na mně záleželo. Potom mě odkopneš a teď se zase objevíš s tím tvým krásným úsměvem? Co si jako myslíš, že teď bude?" Chrlila jsem ze svých úst jednu otázku za druhou a doufala, že se konečně dočkám odpovědí. Konečně jsem měla možnost se rozhlédnout kolem sebe a koště, které viselo na věšáčku u dveří mě ujistilo v tom, že se právě nacházíme v úklidu. Náš důležitý rozhovor se odehrává v úklidu, ano.

,,Sarah," vyšlo z úst blonďatého chlapce, který se pomalu začal přibližovat k mé osobě. Ustoupila jsem od něj, protože jsem chtěla znát odpovědi. Nechtěla jsem se znovu nachytat a zase být zklamaná. Milovala jsem ho a byla bych schopná pro něj i umřít, ale další zklamání jsem prostě zažít nechtěla. ,,Nebyl jsem si svými city k tobě jistý a doufal jsem, že když náš kontakt spolu na chvíli přerušíme, tak se to srovná." Přistoupil ke mně a já neměla šanci ustoupit, páč se má záda dotýkala studené zdi, která mi v mém úniku bránila. Prsty mi za bradu zvedl hlavu, čímž mi umožnil pohled do jeho oceánů. Věděla jsem přesně, že tohle jsou ty oči, ve kterých se chci po zbytek svého života utápět. Jeho plné rty byly pootevřené, načež jsem na svém obličeji cítila jeho teplý dech. Mé srdce křičelo polib ho, má mysl ovšem odporovala.

,,Thomasi," nevěděla jsem, co mu chci vlastě říct. V jeho blízkosti mi docházela slova a jediná smysluplná větě v mé hlavě zněla: miluju tě. Proc je všechno tak těžké? ,,Měla bych se vrátit zpět do třídy, bude zvonit," vysoukala jsem ze sebe a nespouštěla jsem zrak z jeho úst, která křičela o polibek. Tak moc jsem to chtěla udělat, ale věděla jsem, že nemůžu.

Jeho dlaň se dotkla mých boků, což mi nebylo vůbec příjemné. Dostala jsem hrozný strach, že by mohl cítit mé špeky a tím ztratit svou lásku ke mně. Na tohle jsem rozhodně připravená nebyla a  vůbec mě nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo vůbec dnes dojít. ,,Jseš hubenější, než si tě pamatuju," zašeptal mi do ucha, přičemž jsem se mu prudce vyškubla. Já přeci nejsem hubená! Jeho slova mě naštvala, protože jsem sama dobře věděla, že jsem tlustá. V jeho očích byla jasně viditelná překvapivost.

,,Já nejsem hubená!" Vyjela jsem na něj a se slzami v očích opustila místnost úklidu, přičemž jsem za sebou prudce bouchla dveřmi.

On ví, že jsem tlustá a přesto mi zalže do ucha, že jsem prej hubená. To určitě. Nejsem, já to vím, ale nepotřebuji, aby mě někdo krmil žvástama. Celou školou se rozlehl hlasitý zvonek ohlašující začátek vyučování. Slzy mi stékaly po tvářích dolů a vytvářely za mnou mokrou cestičku. Do třídy jsem přišla akorát, sedla si do své lavice a nechala slzám volný průběh, protože držet je nemělo žádnou cenu.

Ahoj všichni!
Chci vám hrozně moc poděkovat za krásné ohlasy u všech kapitol a říct vám, že si vaší podpory hrozně moc vážím.
Takže doufám, že se kapitola líbila a že nejste zklamaní.