Anorektička [Opravuje se]

[12]

Když teď nad tím vším tak přemýšlím, vzpomněla jsem si, že jsem Vám ještě neřekla o mém tajném místě, kde trávím nejvíce času, ale pokoj to není. Tím místem je střecha.

Už pomalu šplhám po žebříku  směrem nahoru a otevírám střešní okénko, které vede na střechu. Usedla jsem si na vršek střechy a nechala slzám volný průběh. Teď to vypadá, jako bych celý život jen brečela, ale ono to tak není. I když nemůžu tvrdit, že můj život je jako z pohádky, maximálně z hororu. Má postava se dá přirovnat jedině k sudu piva, můj obličej vypadá jak hroší zadek a mé vlasy? Jako pochcaná sláma.

Vždycky, když sedím na vrcholu našeho baráčku, mám chuť si zapálit cigáro a u toho popíjet láhev rumu. Ale vždy tuhle silnou touhu dokážu překonat, i když je to poměrně složité. Nikdy v životě jsem ještě neochutnala tu skvělou chuť alkoholu, o které každý vypráví a cigáro jsem si taky ještě ani jednou nezapálila.

Od té doby, co táta odjel na služební cestu se můj život hroutí jako domeček z karet. Nic mě nebaví, na nic nemám náladu, ale to chození do posilovny bych chtěla vydržet i přesto, co se mi tam včera stalo. Mé oči znovu zaplnily slzy a celý výhled na přírodu se mi rozmazal. Ten alkohol s cigárem by teď opravdu bodnul!

,,Sarah!" slyším mámy hlas a rychle si utřu slzy z tváře. Už je mi celkem zima, celé tělo se mi klepe a ruce jsem si založila do klína, abych se aspoň trochu zahřála.

,,No?" zakřičím na mamku a s nezájmem pozoruji přírodu předemnou. Stromy pomalu začínají opadávat a hýbat se ze strany na stranu.

,,Kde sakra jsi!?" protočím oči a upravím si pochcanou slámu na své hlavě.

,,Na střeše," oklepu se zimou a mikinu si zapnu až ke krku. Akorát začíná podzim, takže bych tu dlouho sedět neměla, abych nenastydla, i když vlastně proč ne? Nemusela bych chodit do školy a poslouchat narážky od spolužáků na mojí postavu.

,,Co tady děláš?" pohlédnu na mamky zděšený výraz, když tam dolezla za mnou. Jen jsem pokrčila rameny a dál sledovala stromy, nebe a ptáčky, kterých už moc nelétalo.

,,Ptám se tedy znovu, co tady děláš?" zeptá se znovu máma a něžně mě pohladí po tváři, po které ještě před chvílí stékaly slané potůčky slz.

,,Upřímně, zde je mi nejlépe," letmo se podívám na mámu, poté zrak znovu odvrátím a zhluboka se nadechnu. ,,Miluju to tady, tohle místo mi pomáhá srovnat si všechny své myšlenky ve své hlavě a aspoň na chvíli se nezaobírat jen tou posranou realitou," vykřiknu a z očí mi vytrysknou vodopády slz. Už to prostě celkově nezvládám.

Máma si mě vtáhne do pevného objetí a hladí mne po zádech. Na její mikině se pomalu utvářejí slané, mokré loužičky.

,,Zlato, nechtěla by jsi mi říct, co tě trápí?" odtáhne se ode mně a s lístostivým výrazem se na mě podívá. Hřbetem ruky si setřu slzy, které se dostaly na povrch mé kůže.

,,Asi ani ne, tohle bych si měla vyřešit sama. I kdybych ti to řekla, nebylo by to k ničemu a šikana by se ještě zvětšila," vzlyknu a hlavu si schovám do dlaní.

,,Šikana!? Jaká šikana!?" vykřikne zděšeně máma. Sakra, jsem tak na dně, že ani nevím, co říkám. Přesně tohle se máma neměla dozvědět.

,,Je mi zima, půjdu do pokoje," odpovím a poté se začnu pomalu zvedat.

Mamka mi stiskne zápěstí, čímž mi zabrání se pohnout z místa. Nechápavě se na ní podívám. ,,Dobře, běž, ale o té šikaně si ještě promluvíme," mámin stisk se povolí a já konečně můžu jít do tepla.

Sarah! Měla by sis dávat pozor na to, co říkáš!