Anorektička [Opravuje se]

[17]

,,Jste v pořádku?" Optal se mě zrzek, který se objevil předemnou a podával mi svou ruku. Ani nevím, kdy přišel. Nějak jsem se ponořila do vlastních myšlenek a zapomněla na okolní svět.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do jeho čistě modrých očí. ,,Přišel jste tedy brzo," poznamenala jsem a přijala jeho ruku, díky čemuž jsem se ocitla zpátky na nohou. ,,Jak se Vám líbilo pozorovat tohle všechno za pultem a po skončení se mě jít  zeptat, jestli jsem v pořádku?" Složila jsem si ruce na prsou a nazdvihla obočí.

Udělal to samé. ,,Jo, bylo to celkem dobré divadlo," zasmál se, načež jsem spatřila jeho zářivě bílé a rovné zuby.

Nakrčila jsem obočí a přistoupila k němu blíže, aby nás nikdo neslyšel. ,,Tak aby jste věděl, mohl mě klidně zabít, zatím co vy jste nás pozoroval," zasyčela jsem a rozhlédla se kolem sebe, jestli máme dost soukromí. ,,Takže mě teď nechte být!" Bouchla jsem ho pěstí do hrudi, načež se ani nepohnul.

Na tváři mu pohrával škodolibý úsměv, který neznamenal nic dobrého. Getlemani opravdu vymřeli. ,,Slečno, měla by jste se uklidit," přecedil skrz zuby. ,,Nevíte, s kým mluvíte!" Zaťal pěsti a rozhlédl se kolem sebe.

,,Že bych mluvila s obyčejným zrzounem, který nemá ani trošku úcty k ženám?" Otázala jsem se ho, načež se zamračil a dlaní mě chytl pod krkem. Nejdřív mi chce pomoct a teď mě chce zabít? Tep se mi zrychlil. Nasucho jsem polkla.

Příbližil se svým obličejem k tomu mému. Zavřela jsem oči a vyčkávala, co se bude dít dále. Bála jsem se a hodně, ale nedávala jsem to na sobě moc znát. ,,Říkám ti uklidni se, nebo to neskončí moc dobře!" Prsknul mi do obličeje a poté svůj stisk uvolnil. Rukou jsem si přejela po bolavém krku a pozorovala zrzka, jak se ode mně vzdaluje.

Oddechla jsem si a unaveně se posadila na židli, která stála u zdi naproti mně. Hlavu jsem si složila do dlaní a zhluboka dýchala, načež jsem přemýšlela nad tím, co se před chvílí událo. Jeho hlas byl chladný, naštvaný a zároveň příjemný.

Z mých myšlenek mě vyrušil dotek, který se ocitl na mém rameni. Bezmocně jsem zvedla hlavu k postavě, která stála vedle mě. Jen co jsem ho spatřila, na tváři se mi rozlil příjemný úsměv, který patřil jenom jemu.

,,Thomasi," vydechla jsem. ,,Co tu děláš?" Poklepala jsem prsty na židli vedle mě, načež se na ní posadil a prsty si prohrábl své blonďaté vlasy.

Pohlédl mým směrem a sladce se usmál. ,,Chtěl jsem tě vidět a můj šestý smysl mi radil, ať jdu sem, že tě zde potkám," dlaní mě pohladil po tváři, načež jsem ucukla.

,,Promiň," sklopila jsem hlavu k zemi. Bála jsem se, že mi chce také vrazit facku jako všichni, s kterými jsem dnes mluvila.

Prsty mě chytl za bradu, načež mě přinutil dívat se mu do očí. Bála jsem se ho, každého jeho doteku. Miluji ho, ale bojím se, že bude stejný jako ostatní. ,,Udělal jsem něco špatně?" Nakloní hlavu na stranu a smutně na mě pohlédne.

V očích mě zaštípají slzy, které se chtějí dostat ven z mých očí. Pohled jsem sklopila zpátky k zemi a zhluboka se nadechla. ,,Bojím se," zašeptala jsem skoro neslyšitelně a zvedla se ze židle. ,,Musím domů, ahoj," rozloučila jsem se s ním a rychle se rozešla do dívčí převlékárny.

Schoulila jsem se do klubíčka v rohu celé místnosti a rukama si objala kolena, načež jsem nechala slzám volný průběh. Vše na mě spadlo a já to musela ze sebe dostat ven. Přijde mi, že poslední dobou brečím nějak často, ale je to složité. Celý můj život je složitý, ošklivý a bezcenný.

Sen, o kterém sním už dlouhou dobu se mi nedaří splnit. Chci mít krásnou postavu, ale nejde to. Asi mi jsou špeky souzený.