Anorektička [Opravuje se]

[24]

,,Mám pocit, jakoby tě někdo naprogramoval  a vypustil do mého života," pronesla jsem po dlouhé době, kdy jsme nikdo nic neříkal a pouze jsme stáli pod zamračenou oblohou, ze které se valila jedna kapka za druhou. ,,Protože nevěřím, že jsi živej a tohle všechno myslíš upřímně. Nechci být znovu zklamaná. A pokud tohle všechno děláš jen proto, abych se cítila lépe," povzdechla jsem si a sklopila zrak na své boty. Bylo těžké vypustit tato slova z úst, protože jsem se bála, že se naštve nebo prostě odejde. ,,Tak s tím rovnou přestaň a nech mě jít," zašeptala jsem, jako bych se bála, že to uslyší. Vlastně, bála jsem se, ale zároveň jsem mu tohle všechno potřebovala už strašně dlouhou dobu říct. I když to bolelo, bylo to správné rozhodnutí. Vzhlédla jsem a podívala se Thomasovi přímo do očí, ve kterých jsem viděla překvapení. Vypadal dost zaskočeně a nejspíš nevěděl, jak má reagovat, načež si jazykem olízl mokré rty. 

Otočila jsem se k němu zády a nechala ho stát na místě. Potřebovala jsem být sama, nechtěla jsem se před ním rozbrečet. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho reakce nezklamala. Na druhou stranu mi to mělo být už od začátku  jasné, že mě nikdy neměl a nebude mít rád. Litoval mě a to mě na tom všem nejvíc naštvalo. Nezastavil mě, nechal mě prostě odejít. Slzy mi stékaly po tvářích a míchaly se s děšťovými kapkami na mém obličeji. Žaludek se mi stáhl a srdce roztříštilo na milion kusů. Až teď jsem si uvědomila, že ho opravdu miluji. Stála jsem před hlavními dveřmi do našeho domu a nebyla si jistá tím, zda chci dovnitř vejít. Rozklepanou rukou jsem sáhla na kliku, kterou jsem následně stlačila k zemi a dveře se náhle otevřely. 

,,Mami," zavolala jsem do prázdna a sundala si z nohou mokré boty. Promočenou bundu jsem pověsila na věšák v chodbě a porozhlédla se po celém bytě, zda někde nespatřím svou matku, která mi neodpověděla na mé volání. Vkročila jsem do prázdné kuchyně a pohlédla na kuchyňskou linku, na které stál bílý popsaný papírek a vedle něj talíř se šunkovou pizzou. 

Dneska mě nečekej, nepřijdu domů. Večeři máš připravenou a možná ještě teplou, tak se najez. Pac s pusu. Máma.

Vzala jsem talíř s pizzou do mokrých rukou a ucítila známou chuť šunkového salámu, sýru a kečupu. Chuť byla velká, ale touha po dokonalosti byla tentokrát silnější. Celý obsah talíře jsem vysypala do odpadkového koše, zahrabala novinami, aby si mamka ničeho nevšimla a koš zavřela. Po dlouhé době jsem na sebe byla hrdá a pevně rozhodnuta zhubnout. Bohužel cvičení nepomáhá, takže na řadu přichází cvičení a nejedení. Chtěla jsem docílit dokonalého těla, krásného pocitu na duši a hlavně srdce Thomase. Thomas byla největší motivace mého hubnutí. Hladová jsem odešla do svého pokoje a se slzami v očích spadla do měkké postele. Vzlyky se ztrácely v mém pokoji a srdce mě neskutečně bolelo.

Bylo mi špatně hlavně po psychické stránce. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by mě takový krasavec někdy mohl milovat? To jsem už až tolik naivní? Může mít každou holku, na kterou si prstem ukáže, a já jsem si opravdu myslela, že by si vybral zrovna mě? Jsem tak naivní! 

Dlaní jsem setřela slzy z tváře a rozešla se rovnou do koupelny, kterou jsem měla ve svém pokoji. Svlékla jsem ze svého těla veškeré mokré i suché oblečení a nahá si vlezla do sprchového koutu. Teplé kapky dopadaly na mé nahé a zmrzlé tělo. Bylo to tak uklidňující a příjemné. Konečně jsem nemyslela na nic, co mě tíží na srdci a pouze si užívala to blaho teplé vody. Pára se roztékala po celém prostoru koupelny, tudíž jsem toho moc neviděla. Nevadilo mi to. Zrak mi zůstal na mém břiše, které se mi tentokrát zdálo opravdu velké, špekaté a dost nechutné. Stehna byla též dost tlustá a já byla opravdu odhodlaná to změnit. Jak pro sebe, tak pro rodiče, tak pro Thomase. 

Jsem tu s novou kapitolou, která nám už pomalu začíná směřovat k anorexii. Každopádně se nechte překvapit, jak se dál její život bude vyvíjet a zda dosáhne toho, čeho chce. :)) Zatím můžete tipovat do komentářů!:)