Tam, kde je bolest normální

Malé a velké zázraky

Sjížděla jsem zrovna ke škole, když jeden idiot za volantem prudce vycouval z parkovacího místa a zatarasil mi tak celý průjezd. Zbrzdit bych už nestačila, v nejhorším případě tak možná o jeho dveře, a tak jsem místo toho vyskočila za jízdy a rozplácla se na tvrdé zemi, abych mu díky své dobrotě aspoň nezničila auto.

,,Bianco!'' ozval se někde za mnou povědomý hlas a za chvíli už mě ze země sbíraly silné paže. Zvedla jsem pohled k vysokému klukovi s šátkem kolem hlavy a pak sykla bolestí, protože ruka, kterou jsem zbrzdila pád, mě začínala neskutečně pálit.

,,Promiň, nevšiml jsem si tě.'' Z auta vystoupil nějaký student s fotbalovou bundou na sobě a Pablo ho sjel nevraživým pohledem. Popadl můj skate a podepřel mě, protože mimo zranění ruky jsem ještě těžce došlapovala na svou pravou nohu.

,,Vezmu tě ke zdravotnici. Nebyl to hezkej pád,'' sdělil mi rozhodně, když jsme vešli do budovy školy a několik párů očí si nás začalo zvědavě prohlížet. Všimla jsem si Elmy, která stála u své skříňky a chtěla se za mnou okamžitě rozběhnout, když jí v tom cosi zastavilo. Byla jsem za to docela ráda, úplně by mě netěšilo s ní vést teď konverzaci a připomínat si tak někdejší záležitosti.

Pablo zaklepal na dveře školní ošetřovatelky a ta mě okamžitě začala opečovávat. Připomnělo mi to den, kdy jsme se rozhodly s Lenou zatáhnout školu a kamuflovaly bolesti břicha, aby nás Powley pustil za zdravotnicí. Zdálo se to tak moc dávno.

,,Teď to bude asi trochu pálit,'' upozornila mě, když mi začala celý odřený loket a předloktí desinfikovat. Necítila jsem nic, nebo jsem to spíš zvládla úspěšně ignorovat, a jen mlčky hleděla do země.

,,Prošvihnete vyučování, mladý pane,'' napomenula Pabla ošetřovatelka káravým tónem a on nad tím s odfrknutím mávl rukou, což mě donutilo k letmému úsměvu.

,,Chci ji zavést do třídy,'' vysvětlil a starostlivě si prohlížel má nehezky vypadající zranění. Sekla jsem sebou tedy pořádně a tušila jsem, že až to zjistí máma, zakáže mi na ten skateboard jednou provždy vstupovat.

Když jsem byla celá zafačována a moje nové rány na těle byly vyčištěné od všeho, co by mohlo způsobit infekci, zavěsila jsem se do Pabla a společně jsme se dobelhali před mou třídu. Hrozně se mi tam nechtělo. Tipovala jsem, že na mě budou všichni zvědavě zírat a špitat si o tom, co se ráno stalo. Navíc jsem si musela sednout za Lenu, do čehož se mi taky dvakrát nechtělo, protože její ublížené oči ve mně akorát vyvolávaly vzpomínky na tu příšernou noc v horách.

,,Děje se něco?'' zeptal se mě Pablo, když jsem se zastavila na místě a odmítala hnout. Ztrápeně jsem na něj pohlédla a opět ucítila tu exotickou vůni z hor. Přinesla s sebou spoustu vzpomínek, ale i tak mi byla příjemná a byla jsem ráda, že mě obklopila.

,,Nechci tam,'' špitla jsem sklesle a Pablo mě překvapil tím, že se bezstarostně pousmál a hlavou kývl směrem k východu. Neváhala jsem ani vteřinu a spolu s ním se vydala pryč. Čím míň času jsem mohla strávit ve škole, tím líp.

Moje docházka od druhého pololetí byla sice pěkně mizerná, ale to byla i ta v prvním, takže jsem se tím nehodlala zbytečně trápit. Ani Pablo nevypadal nijak nervózní z toho, že zamešká, a to byl jeho prospěch ve škole katastrofální.

,,Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Nebyla si ve škole a ... nějak jsem nechtěl narušovat tvůj osobní prostor, takže jsem ti nestihl dát tohle.'' Zašmátral ve svém potrhaném batohu potom, co už jsme seděli v parku kousek od školy a pár metrů od altánku Campari, a vytáhl měkký balíček. Dojatě jsem si ho od něj převzala a neubránila se slzám, protože v poslední době mě dokázalo rozbrečet úplně všechno