That Cute Blonde || NM, Part 2

Kapitola sedmdesátá druhá

Seth

„Tobě úplně přeskočilo," vyjekla na mě přede mnou sedící drobná blondýnka, svoje očka vykulená tak, že jsem čekal, jestli jí vypadnou z důlků.

Pokrčil jsem rameny a opřel se rukama o stůl. Můj pronajatý pokoj mi teď připadal stísněnější než Roxyin byt. Všechno mi tu přišlo dost malé na to, aby to udrželo vztek téhle blonďaté víly. Teda ne, že by se vztekala. Ještě ne.

Stál jsem před ní, připravený na všechno. Stůl, za kterým seděla, byl jediná věc, která mě mohla zachránit, kdyby se rozhodla mi jednu vrazit.

Nečekal jsem, že mi zavolá. Ne po tom všem. Ale zavolala a přistoupila na schůzku. Dokonce u mě, v hotelovém pokoji. Věřila mi.

„Sethe, dej mi jediný důvod, proč si myslíš, že je to dobrý nápad."

„Protože..."

„Tobě prostě přeskočilo!" opakovala už zvýšeným hlasem, vyskočila ze židle a otočila se ode mě. Panika mi sevřela hrdlo. Ne, teď ji nesmíš nechat odejít.

Jenže ona neodcházela. Začala pochodovat po pokoji, ruce zkřížené na prsou. Nemohl jsem si přitom odpustit pohled na lem jejích šatů, který jí při každém kroku povyjel po stehnech výš.

Soustřeď se, idiote!

Šlo o tohle. Mně hořel zadek. Moje sestra mě chtěla doma.

A já se tam nemohl ukázat.

Sám.

„Sethe, kde jsi prosím tě vzal, že jsem já ta pravá na to, abych nechala všechno být a odjela si s tebou někam do..."

„Do Nevady."

„Ty ses naprosto zbláznil!"

„Roxy, prosím, jsi jediná, která-"

Rozbrečela se. Opravdu se přede mnou rozbrečela.

Já idiot!

„Roxy, tohle jsem-"

„Sethe, ty jsi takový idiot!"

Nic, co už bych nevěděl.

„Roxy." Slova se mi zadrhla v krku. Moje zoufalost mě přivedla do stádia, kdy jsem sahal po každé příležitosti, jak se vymotat z problému, nedbaje na to, že lidem ubližuju, nedbaje na to, že tím pravděpodobně způsobím další problémy.

„Mám hodně práce," začala hned, co si utřela slzy, „a nejen to. Mám povinnosti, který za sebou nemůžu nechat jen tak. Nemluvě o tom, že i když bych nad tím jen uvažovala, vyjet si s tebou na výlet, všechno by se jen zhoršilo."

Povzdechl jsem si. „Není to výlet. Je to stav pohotovosti."

Nevesele se zasmála. Opřela se o zeď naproti mně a zavrtěla hlavou. V očích jí ještě jiskřily slzy. „Ty vždycky myslíš jen na sebe, co?"

Au. „Ne, zrovna teď myslím na svoji sestru, ale nemůžu se tam ukázat sám."

„Protože jsi hanba rodiny a potřebuješ se za někoho schovat, až tě budou karát?"

Nervózně jsem si přejel dlaní po obličeji a odrazil jsem se od stolu. Pár rychlými kroky jsem přešel tu vzdálenost mezi námi. Podíval jsem se jí do očí. Neucouvla, jen se dál mračila.

„Vzpominám si," rozhodl jsem se útočit zpátky, „jak ses sama kdysi schovávala, abys unikla minulosti."

Pozvedla obočí. „Neunikala jsem."

„Ale jo. Utekla jsi z města, nějak si zařídila studium a nedala nikomu vědět, proč. Báli se o tebe a tobě to bylo jedno."

Teď už byla naštvaná. „Neprosila jsem se o pomoc!"

„Roxy, jsi moje jediná možnost!" vykřikl jsem zoufale a zároveň se zastyděl. Choval jsem se jako pitomec, protože na sestře mi záleželo.

Protože jsem se navzdory všemu chtěl vrátit domů a přitom vypadat jako někdo, kdo si za tu dobu zařídil svůj život.

Chtěl jsem, aby na mě byli doma hrdí.

A to šlo jedině s pomocí někoho, jako byla tahle holka.

Stejně rozbitá jako já a přitom tak silná, jako jsem já nebyl.

„Jsem ti dobrá, když potřebuješ zachránit svůj nezodpovědný zadek, ale jinak mě budeš urážet při každý dobrý příležitosti."

Zavrtěl jsem hlavou a unaveně se k ní sklonil. Teď už sebou trhla.

Přitiskl jsem svoje čelo na její. Čekal jsem, až mě odstrčí. Neudělala to.

„Roxy," zašeptal jsem.

„Nenávidím tě," řekla stejně tiše.

„Zaplatím cestu, jen pojeď."

Překřížila si ruce na prsou. Opřel jsem se oběma rukama o zeď podél její hlavy. Tak moc jsem si přál ji obejmout. Cítil jsem se jako děcko.

„Pojeď jako kamarádka," hlesl jsem.

Trochu jsem se odtáhl, abych mohl sledovat moji reakci. Mračila se.

„Kamarádka," prskla a já neudržel úsměv.

„Ano. Kamarádka, kotva... Jako přítel."

Povzdechla si. „Páni, ty jsi fakt ztracenej případ."

„Jsem. Proto potřebuju tebe."

Odvrátila ode mě svůj pohled. Přemýšlela.

Nakonec mě přece jen odstrčila a ustoupila ke dveřím. Panika mnou celým otřásla. Tohle nebylo dobré. Tohle rozhodně nebylo dobré.

„Prosím-"

„Napiš mi podrobnosti do zprávy. Kdy, kde, jak. Ať si stihnu zařídit volno."

A s těmito posledními slovy vyplula z mého pokoje.

....
Po celé věčnosti 😅

Miluju vás, telátka

Chrissy