That Cute Blonde || NM, Part 2

Kapitola sedmdesátá sedmá

Seth šel hned po svém přiznání spát. Se smutným výrazem v obličeji se zvedl a odešel na své místo na gauči.

Povzdechla jsem si a zabalila se do přikrývky. V místnosti bylo chladno, ale husí kůži jsem měla z jiného důvodu. Trápilo mě, že se Seth za celé ty roky s rodinou doopravdy neudobřil. Trápily mě tyhle rozbité a komplikované vztahy. Slíbila jsem si tedy, že udělám vše, co bude v mých silách, abych je zase dala dohromady.

Seth se po tom incidentu domluvil se svým strýčkem, který bydlel v Oregonu, že bude žít u něj. Neřekl mi k tomu nic víc, přestože mi připadalo přinejmenším zvláštní, že to nikdo neřešil. Byl přece ještě nezletilý. Přesto rodinu nechal za sebou a vydal se žít nový život.

V Oregonu poznal svého nejlepšího kamaráda.

Na mysli mi vytanula hloupá, ale silná myšlenka.

Kdyby tehdy neodešel, nikdy by mě nepoznal.

A já bych nikdy nepoznala jeho.

....

Následující den jsme byli pozváni na večeři k Parkerovým.

A mě přepadla nervozita.

„Co budeme do večera dělat?" zeptala jsem se Setha hned ráno, co přišel do kuchyně.

Nemohla jsem spát. Brzy ráno jsem si vyhledala nejbližší obchůdek, který se nacházel pouze kilometr od našeho současného ubytování, kam jsem zašla nakoupit ty nejdůležitější potraviny.

Stihla jsem udělat míchaná vejce ještě dřív, než se Seth probudil. Podle jeho ospalého a udiveného pohledu na talíř, který jsem před něj položila na starší dřevěný stůl, to rozhodně nečekal.

„My včera zapomněli nakoupit," konstatoval chytře a s pomačkaným obličejem si sedl ke stolu.

„O to jsem se postarala, neboj."

„Děkuju," řekl tiše a podíval se na mě... jak? V jeho unavených očích jsem spatřila jiskry, přesto jsem však jeho výraz nepochopila.

„V pořádku. Dobrou chuť."

Sedla jsem si k němu a snažila se nemyslet na to, co nás dnes čeká.

„Jak to myslíš, do večera?" zarazil se uprostřed nabíraní porce, která mu hned nato spadla z vidličky.

„Psala mi Bianca. Pozvala nás na večeři k vám domů."

Zamračil se.

„Včera si mě přidala na Facebooku."

„Aha."

„Tobě nepsala?"

Seth pokrčil rameny. Potom se zvedl a odešel do obývacího pokoje, ze kterého se vrátil s telefonem v ruce. „Jo, tak psala. Tobě určitě nenapsala, ať si dávám pozor, abych to zas nepos... Nezvoral."

„Ne," řekla jsem prostě a položila vidličku na svůj už prázdný talíř.

Seth svoji snídani dojedl v tichosti a potom se na mě usmál. „No, když už jsem tě dotáhl až sem, bylo by ode mě taky hezký ti to tady ukázat."

Vykouzlil mi tím úsměv na tváři. „Co to znamená?"

„Vezmi si teplou mikinu. Beru tě do města."

...

Chladné únorové ráno, přesto ne tak chladné, jako právě v Montaně, bylo přesně to, co jsem na svůj otupělý mozek potřebovala.