That Cute Blonde || NM, Part 2

Kapitola dvacátá čtvrtá

Rozesmála jsem se. Naplno, nahlas a hlavně bez dlouhého přemýšlení nad tím, jestli nade mnou někdo bude vrtět hlavou a soudit mě.

,,A potom jsem mu ty věci prostě vyhodila z okna!" Dodala Emma a usrkla ze svého už asi pátého nápoje.

,,Co on na to?" Zajímala jsem se. Emma se zašklebila.

,,Zuřil. A jak! Ale nemohl se zlobit dlouho, když měl vedle sebe tohle," ukázala na sebe. Se smíchem jsem jí ukázala palec vzhůru.

,,Naučíš mě motat jim hlavy?" Vyhrkla jsem a napila se svého pití.

Emma na mě významně povytáhla obočí. ,,Někdo konkrétní, broučku?"

Zavrtěla jsem hlavou. Tak razantně, až bylo divu, že mi neuletěla. Emma naoko posmutněla, ale potom se znovu rozzářila a zakousla se do svého spodního rtu.

,,Tak tu někoho sbal, ne?"

Protočila jsem panenky. ,,Jenže já to neumím."

,,Dobře, necháme na jindy," odmávla to. Neřekla jsem jí, že možná ani žádné jindy nebude, protože pochybuju, že bychom si ve svém podnapilém stavu dokázaly vyměnit facebooky.

Když jsme zjistily, že naše skleničky jsou prázdné a že ani jedna už nemáme na další koktejl, objala mě s tím, že půjde najít svého ex a nakope mu zadek s takovou vervou, až se kluk bude divit. Pokrčila jsem nad tím rameny a naposledy jí zamávala.

Slunce už dávno zapadlo. Bylo něco kolem čtvrt na deset, dunivá hudba všem ničila ušní bubínky, většina lidí nevěděla o světě.

Zalovila jsem v kapse u šatů. S tichým zajásáním jsem vytáhla pomačkanou pětidolarovku a podala ji mladému barmanovi.

,,Ještě jedno..." nadiktovala jsem mu. Povytáhl obočí.

,,To vážně?" Zeptal se ohromeně.

,,Máš ze mě peníze? Máš. Dělej!" Škytla jsem a potom se okamžitě omluvila. Barman nade mnou zavrtěl hlavou a následně přede mě položil moji objednávku.

Emma pila ze žalu, z lásky a z toho, že se neměla jak dostat domů do San Francisca.

,,Roxy?"

A já pila proto, že jsem chtěla zapomenout. Na dnešek, včerejšek, na celý svůj debilní život.

Jeho úsměv mě týral ve snech, jeho oči mi do srdce vypalovaly hlubokou propast a jeho hlas... bože, ten hlas.

A fakt, že na mě nikdy nezapomněl. To mě bolelo snad nejvíc. Nezapomněl, ale neozval se. Myslel na mě někdy? Cítil ke mně ještě něco? Cítil ke mně něco vůbec někdy?

,,Slib mi, že nikdy nebudeš myslet na nikoho jiného, Roxy. Prosím. Že nikdy nikomu nedovolíš líbat tvé hebké rty."

,,Ty jsou jen tvoje."

,,Ty jsi moje."

Napadla mě zvrácená myšlenka. Co kdybych mu natruc ukázala, že jsem svůj slib taky porušila? Navždy se odpoutat od těch vzpomínek, nebylo by to fajn? Nebylo by to osvobození od neustálých nočních můr?

,,Nejsem jen tvoje," zašeptala jsem si pro sebe, ,,ty jsi mě zranil. Tak já můžu tebe, ne?" Hodila jsem do sebe zbytek nápoje a podala sklenici šokovanému barmanovi.

Můj otupený mozek se ve tmě zorientovával pěkně dlouho. Všechno se se mnou motalo, ale nakonec jsem ovládla své nohy a očima vyhledala tu osobu, kterou jsem hledala.