That Cute Blonde || NM, Part 2

Kapitola sedmdesátá šestá

Jen co jsem se opřela o auto, zaslechla jsem kroky. Mohlo mi být jasné, že za mnou ihned poběží, a v ten moment jsem se cítila jako idiot. Tohle nebylo o mně a mé poraněné hrdosti. Na tu jsem si vedle Setha musela holt zvyknout. Tohle bylo o Sethově rodině, o jeho sestře a její zoufalé potřebě mít svého staršího bratra u sebe. Zdálo se, že se zde děje něco většího.

Seth dodusal těžkými kroky k mojí maličkosti. Zašklebil se a jako na znak nervozity se podrbal ve vlasech.

„Řekl jsem pitomost, co?" odhadl absolutně přesně.

„Bylo to lehce pitomé," přitakala jsem a pak zavrtěla hlavou. Zrovna, když jsem mu chtěla vyčíst, že je idiot, objevila se jeho mladší sestra, kabát přitisknutý k tělu.

„Roxy, omluv ho," prohodila, pramínky vlasů jí vlály kolem obličeje, na který nedaleké světlo z lampy vrhalo mlhavé stíny, „je to idiot."

Zasmála jsem se v ten moment, kdy se Seth na sestru zamračil. „A ty máš potřebu mi to dneska pořád připomínat."

Bianca se slabě pousmála, tmavé oči, v té tmě ještě tmavší, vrhla na mě. „Děkuju. Za to, cos mi řekla u stolu. Děkuju, že jsi tady taky."

Seth nepatrně polknul, viděla jsem, jak mu poskočil ohryzek na krku. Bianca si nejspíš ničeho nevšimla, ale já postřehla, jak se Seth snaží nedívat jejím směrem. Tolik promrhaných let. Tolik chvil, které mohli ti dva strávit spolu, sestra a bratr, kteří kdysi byli nerozluční a teď nebyli schopni na sebe promluvit bez náznaku záště nebo žalu... nebo smutku.

„Já děkuju, že tu můžu být," vyjelo ze mě. A došlo mi, že jsem opravdu vděčná. Byla jsem vděčná, že jsem mohla poznat zase kousek z toho komplikovaného muže.

„No," Bianca se zhoupla na patách, objímajíc si trup se rozhlédla po okolí, „jestli vám to neva, ráda bych si dojedla svoje burrito."

...

Sedla jsem si na kraj postele a zívla. Bianca toho po zbytek večera moc nenamluvila a Seth seděl na své židli strnulý jako kámen. Kromě zdvořilostních otázek na to, jak se kdo měl, a vyhýbavých odpovědí na dané otázky jsme nic důležitého neprobrali. A to podnítilo moji zvědavost.

„Cos jí provedl, že tě tak popichovala?" zeptala jsem se Setha, když prošel kolem dveří do ložnice.

Zastavil se uprostřed kroku a povzdechl si. Potom se otočil směrem ke mně a opřel se o futra.

„Kdysi dávno, víš, víc než deset let zpátky..." zavrtěl hlavou. Chtěla jsem, aby pokračoval. Chtěla jsem odhalit další část z něj.

Popošel blíž a posadil se ke mně. Otočila jsem se směrem k němu a zkřížila nohy pod sebou. „Povídej."

Naše role se najednou obrátily. Tentokrát jsem to byla já, co ochotně nabízela náruč někomu, kdo se potřeboval vyzpovídat.

„Ne, abys to pochopila, musím začít jinak. Ehm. Víš, táta umřel, když mi byly čtyři. Moc jsem ho neznal, ale pamatuju si, jak mě jednou vzal na baseball. Měli jsme to nejhorší místo na sezení. Je to zvláštní, ale tuhle vzpomínku si držím jako poklad, protože..." sklopil hlavu, jako by se styděl. Naklonila jsem se blíž k němu. Bála jsem se, že přestane mluvit.

„Já tátu vidím jako někoho skvělého. Byl to můj superhrdina. Máma ho milovala. A pak umřel a ona zůstala sama s pěti děckama na krku. Ale byla skvělá. Máma. Byla skvělá ve všem ... A já s Biancou jí to moc neulehčovali."

Usmála jsem se nad tou představou. „Nebyl jsi hodné dítě?"

Rozesmál se. „Já nikdy nebyl hodný."