Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 109.

LOUIS:

*11 hodin a 52 minut*

„Ještě máš čas utéct,“ zašeptal mi s upřímnou radostí Harry do ucha, zatím co jsme stáli, vyrovnaní v jedné řadě, před oltářem. Odtáhl jsem se zamračeně od něho a po chvilce přemlouvání se k němu otočil, abych se podíval, jak to vlastně myslel.

„Myslím, že to by byla ještě větší chyba, než tebe požádat o to, abys mi dělal svědka,“ vrátil jsem mu se stejnou jízlivostí a taky se zasmál. „Ještě chvilku a vyměním tě za Liama,“ zasmál jsem se spolu s ním a pak se zhluboka nadechl. Myslím si – vlastně jsem byl už prakticky na devadesát devět celých devět desetin procent přesvědčený – že to opravdu zvládnu. Pokud to zvládne ona se mnou, pak to zvládnu i já…

„Louisi?,“ oslovila mě moje mamka a já se otočil za zvukem jejího hlasu. Pousmál jsem se a spatřil, jak stojí vedle mě a podává mi do náručí Tommyho, který se mě snažil přesvědčit o tom, že se na Stellu těší víc, než já. Přitom to bylo nemožné. Já nedočkavostí umíral. Ale zase na druhou stranu to byl důvod, který mě držel při životě. Vzal jsem si našeho modrookého andílka do náručí, který měl na sobě tak roztomilý oblek, který mu dokonale padnul a zároveň nepředstavitelně slušel, a věnoval mu pusu na tvář. „Měla jsem už možnost seznámit se s tvou tchýní… Je úžasná,“ rozplývala se nad ní, ale já se musel slabě zamračit.

„Mluvila jsi s ní?,“ zeptal jsem se zaskočeně a podíval se na ní. „Jak je možný, že jste si spolu rozuměly? Nech mě hádat… Stella, že?,“ usmál jsem se, ale pak se podivil jejímu nesouhlasnému vrtění hlavy ze strany na stranu. „Ne? Tak jak jsi to…? Vy jste…?,“ nedokázal jsem si to představit, ale ta myšlenka mi přišla velmi legrační.

„Prostě jsem úžasná,“ pokrčila rameny a pak se zasmála. „Chci ti jenom říct, že vám to všechno strašně moc přeju. Opravdu všechno. Jsem na tebe pyšná, že sis dokázala dobře vybrat,“ pohladila mě po tváři a přitom se usmála tak krásně, jak jsem to u ni už hodně dlouho neviděl. „Jsem ráda, že sis – sice dost pozdě, ale nakonec přece – uvědomil, že vy dva patříte k sobě,“ usmála se ještě jednou s pohledem upřeným do mých nevěřících očí. Nadechl jsem se s myšlenkou nad vhodným zformulováním odpovědi, ale byl jsem donucený opět pokorně vydechnout, když hudba začala hrát. Mamka mi z náručí okamžitě vzala Tommyho a šla si s ním sednout k ostatním hostům. A je to tady… zašeptal jsem si pro sebe a s nedočkavostí čekal, až otevřenými dveřmi projde Stella, celá v bílém.

Po jedné, v pravidelných rozestupech, začaly přicházet družičky. Nejspíš musely jít podle věku. Od nejmladších, až po ty nejstarší. Takže jako první, přišla po červeném koberci, na kterém ležely okvětní lístky bílých růží, Daisy. Několik desítek po ní kráčela Phoebe a ještě po nějaké chvíli Fizz, které na tváři hrál úplně identický úsměv, jako hned následující Lottie. Když Fizz došla až ke druhé straně oltáře na druhé straně ode mě a Lottie se zrovna nacházela v takové půlce uličky, objevila se za nimi dívka, kterou jsem – teda aspoň si to myslím – v životě neviděl. Vysokou blondýnku ovšem vystřídala tvář aspoň někoho trochu ‚známého‘ a já jako další družičku spatřil v uličce Amber. Tu jsem sice moc dobře taky neznal, ale aspoň jsem měl představu, kam ji mám zařadit. I ty k nám přišly blíž, když se ve dveřích objevila Pezz, které ta modrá barva šatů šla dobře k jejím modrým očím. Tóny melodie, která předcházela svatebnímu pochodu, se už začínala opakovat, když do kaple plné lidí vstoupila i Danielle, které volný střih šatů musel určitě díky břichu vyhovovat.

A pak se to stalo. Zahrála fanfára a ozvaly se první tóny svatebního pochodu od skladatele Mendelssohna. Prostě klasika. Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo neskutečnou rychlostí. Ne strachem, ale spíš… tou nedočkavostí. Každá buňka v mém těle věděla, že brzy už budu moct spatřit Stellu. Všichni hosté povstali a jako pod drobnohledem sledovaly i sebemenší pohyb dlouhých červených závěsů, který by oznamoval její příchod. No tak… už mě nenapínej. Prosil jsem v duchu, protože jsem nemohl skoro dýchat vzrušením. Ale ono se nedělo nic. Několik zmatených pohledů se otočily i mým směrem a snažily se dozvědět, co se děje. Ale to jsem chtěl vědět i já. Ničemu jsem nerozuměl. Hudba přestala hrát a hosté si mezi sebou začali cosi šuškat. Už jsem nevydržel tu nevědomost a ty pohledy.