Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 108.

STELLA:

*11 hodin a 54 minut*

„Potřebuju najít Louise,“ vysvětlila jsem zjednodušeně Claire a snažila se protáhnout kolem ní. Ta se mi ovšem přísně postavila do cesty a podívala se na své poznámky v notýsku, které si držela v ruce. Překvapeně jsem několikrát zamrkala. „Ty to asi nechápeš, ale… pro mě je to hodně důležitý,“ vysvětlila jsem a snažila se ji obejít i z druhé strany, kde se najednou taky objevila.

„Za šest minut začíná obřad. To už vydržíš,“ odvětila mi a zavřela za sebou dveře do chodby ke kapli. Překvapeně jsem se otočila na svých osm družiček, které nás mlčky sledovaly, a snažila se je poprosit o pomoc. Všichni už nejspíš byli připravení v hlavní chrámové lodi, jenom mi stály tady a čekaly, až ručičky na hodinách doputují k dvanácti hodinám.

„Ne, to teda nevydržím. Je moc důležitý, abych ho viděla ještě před obřadem. Musím s ním mluvit,“ zaprosila jsem, protože se strašně moc bála toho, že se před ním někdo prořekne v souvislosti s mým těhotenstvím. Ten pocit se ve mně probudil především ve chvíli, kdy mi můj svědek – Niall – blahopřál k dalšímu potomkovi.

„Jen šest minut,“ zakroutila nade mnou očima a pak se podívala na náramkové hodinky, které ji obepínaly zápěstí. „Vlastně už jenom pět,“ zasmála se a já si jenom hlasitě vzdychla. Do rukou mi strčila velkolepou kytici bílých růží, které ještě doplňovaly růže modré. Stejnou kytici měly ve svých rukách i všechny mé družičky, jenom o něco skromnější. Všem to neskutečně moc slušelo. Měly stejně střižené šaty, krátké asi po kolena a překrásně nabírané do balónové sukně. Pas měly ozdobený štrasovými kamínky, až teda na Danielle, která toto zdobení měla těsně pod prsy, kvůli svému bříšku.

„Já se ale nemůžu vdávat předtím, než budu mluvit s Louisem,“ vzlykla jsem si, když jsem si chtěla sednout na jednu z židlí, ale ostatní mě okamžitě zarazily, abych si ty šaty nezmačkala. Ano, chtěla jsem sice dokonalou svatbu, ale tohle všechno, to neskutečné komandování, co můžu, co bych neměla a tak, mi začínalo už pěkně vadit. Žaludek jsem měla neuvěřitelně stažený, srdce mi bilo jako na poplach a já si ani dokázala představit, že budu schopná dojít několik metrů před oltář k Louisovi. I když jsem si nic jiného nepřála. Tak hrozně mi chyběl. Každou minutu čím dál tím víc. „Bože, už jenom dvě minuty, já to nezvládnu, nezvládnu to,“ začala jsem panikařit při pohledu na hodiny a chytla se zdobného sloupu, který tu dělal podpěru těžké střeše.

„Stello,“ zakňourala tiše Dan a spolu s ostatními přešla blíž ke mně. „Tohle tu už před chvílí bylo. Všechno je v pohodě. Za chvilku už ho uvidíš,“ uklidňovala mě, ale já měla pocit, že mi srdce vyletí z hrudi a rozplácne se někde na stole.

„Takže… je dvanáct. Začíná hrát muzika. Je čas,“ usmály se na mě natěšeně a ze stolu si po jednom vzaly své kytice růží. Rychle jsem přikývla na souhlas a následovala je do chodby ke kapli, kde měl být obřad, kde už byli všichni shromáždění a kde už stál Louis…

LOUIS:

*večer 3. dubna 2016*

„Tommy, buď chvilku hodný. Maminka tě moc pozdravuje,“ pohladil jsem Tommyho po hlavičce, když začínal lehce pokňourávat. Svá nádherná, modrá očka upřel na mě a tvářil se, že mi nerozumí a to i přesto, že mi určitě moc dobře rozuměl. „Nehraj to na mě, chlape, už jsem tě dávno prokoukl,“ usmál jsem se na něho a ukázal mu fotku Stelly, se kterou jsem si zrovna psal. Zatracená tradice… Ale tohle přece není podvádění, že ne?