Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 103.

STELLA:

„Já nevím,“ připustila jsem s chabým pokrčením ramen a dál svou plnou pozornost věnovala jenom jeho uklidňujícímu srdci. Podsunula jsem si pod svou hlavu dlaň, aby se mi leželo ještě o něco příjemněji a měla chuť opět spát. V tak příjemné a harmonické chvíli… to byl skoro sen! Louisovy ruce se ale na mých zádech zastavily a on mi opatrně svým ukazováčkem – i přes můj odpor – zvedl za bradu hlavu, aby si tím vynutil můj pohled.

„Jak to, že nevíš?,“ zeptal se zmateně, když se modř z jeho nádherných očích vpíjela do těch mých. Slabě jsem přetočila očima a uhnula jeho ruku z blízkosti u mé tváře. Zpátky na záda, kde mi byla daleko milejší.

„Prostě nevím,“ zamumlala jsem si do hřbetu ruky a opět zavřela oči. Venku to stejně ještě pořád vypadalo skoro jako v noci a já neměla v plánu dneska něco zásadního dělat. Konečně jsem měla jeden – jediný den po jaké době – kdy jsem nemusela do práce, zrušili nám přednášky a nikam jsem nemusela. Prostě den jako stvořený pro nic nedělání a jen takové klidné povalovaní. Hlavně pokud je venku tak, jako včera.

„Ale nechceš si rozmyslet to, co jsi říkala včera, že ne?,“ zeptal se znepokojeně a skulil si mě pod sebe. Takže jsem už opravdu svým pohledem nemohla uhnout jinam. Musela jsem čelit jeho neodolatelně modrým očím, které svítily vzrušením, ale zároveň i obavami. Ruce jsem stále měla položené na jeho silné hrudi a sledovala, jak si mě prohlíží, a donutila se aspoň zavrtět hlavou, abych ho toho zbavila.

„Samozřejmě, že ne. Však mě znáš,“ pousmála jsem se slabě a natáhla se k jeho rtům, abych ho na ně něžně políbila. Louis si hlasitě vydechl a něžně mě pohladil po tváři. Ale samozřejmě by to nebyl on, aby se na mě nepodíval pohledem, při kterým jsem se vždycky a pravidelně, musela kousnout do spodního rtu. „Vlastně mě už možná tak dobře neznáš. Byli jsme od sebe dost dlouho. Já se za tu dobu změnila a ty určitě taky,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na jeho rty, které byly jen pár drobných centimetrů od mé tváře.

„Zlato, nemusel bych tě vidět třeba rok a stejně bych tě pořád bezchybně znal,“ uchechtl se slabě mé starosti a bříškem prstu jeho palce na pravé ruce mě pohladil po spodním rtu, který mě ještě od včerejšího večera příjemně hřál.

„Tak to ti teda nevěřím. Sám moc dobře víš, že tak to není,“ zasmála jsem se slabě do své dlaně, kterou jsem si následně přejela po vlasech a nechala ji nad hlavou.

„Tak schválně. Zeptej se mě na všechno, co souvisí s tebou a já ti na to odpovím. A uvidíš, že budu vědět správně úplně všechno,“ řekl mi vyzývavě a odtáhl se ode mě. Rychle slezl z postele a oblékl si na sebe boxerky a tepláky, které měl na sobě už včera.

„Tak dobře. Začneme tedy něčím úplně jednoduchým. Hm… třeba. Třeba, kdy jsem se narodila?,“ zeptala jsem se po krátkém přemýšlení a podívala se zkoumavě na něho. Louis jenom zavrtěl hlavou, když stál zády otočený ke mně a hledal po zemi svoje tričko.

„To jako vážně? Myslíš si, že to nevím?,“ otočil se ke mně nakonec čelem a jeho výraz byl sice usměvavý, ale zároveň i lehce dotčený. Slabě jsem se mu pousmála a pak jenom lhostejně pokrčila rameny. „To je přece jasný. Narodila ses 19. července 1993, a jestli se chceš v další otázce dozvědět kde, tak ti to hned řeknu taky. V Praze. Dokonce mám pocit, že jsi mluvila o Smíchově,“ usmál se na mě sladce a přitom na mě mrkl. Zůstala jsem na něj překvapeně koukat a pak se donutila aspoň tu pusu zavřít, abych nevypadala jako úplný exot.

„Jak to…?,“ chtěla jsem se zeptat, ale Louis mě svým smíchem zastavil.

„Prostě to vzdej, lásko. Nevytáhneš na mě nic, co bych nevěděl,“ usmál se na mě hrdě a strčil ruce do svého trička, aby si ho následně přetáhl přes hlavu.