Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 38.

STELLA:

"Ty - ty jsi těhotná?," zíral na mě Louis překvapeně. Dokonce ještě překvapeněji, než já. Já to taky nevěděla a oni mi jen tak mezi řečí řeknou, že doufají, že snad nečekám, že naše dítě přežilo, když i já měla velikánské štěstí. V té chvíli by se nikdo nedořezal mojí krve. Udiveně jsem na ně zírala a čekala, že mi k tomu řeknou ještě něco víc, ale oni mi neřekli bližší informace, pořád jenom blábolili, že já měla štěstí.

"Byla... vždyť já - já - já jsem ho zabila," vzlykala  jsem a svou tvář zabořila do Louisova ramene. Louis si mě pořádně přitulil k hrudi a hladil mě ve vlasech, které se splihle vlnily po zádech. Podle jeho prkenného postoje byl stejně jako já zaskočený, ale částečně i zničený. Ani jeden z nás o tom dítěti nevěděl, ale oba nás to zaskočilo. A mě to skoro zničilo. Vždyť jsem zabila vlastní dítě!

"Stello... ty za to přece nemůžeš," konejšil mě něžně, "zlatíčko... uklidni se. Vše - všechno je v pořádku." Šeptal mi do ucha konejšivá slova svým medovým hlasem a ve svém objetí mě drtil. Skoro nedýchal, za to moje srdce, kvůli nepravidelnému dechu, bilo jako blázen. Cítila jsem v těle jenom zoufalství. Já - já jsem přece vrah! Dítě, o kterém jsem neměla ani tušení, mi zemřelo a já se o něm ani nestihla dozvědět za jeho života. Začínaly mě studit poslední články prstů u ruk i u noh, ale já se to snažila jednoduše ignorovat, i když jenom těžko. Nikdy jsem si nedokázala představit to, že se stanu matkou a... a už vůbec ne, že takhle brzo. Ale to, že já jsem důvodem toho, že se naše dítě nikdy nenarodí, mi vážně ubližovalo. Dokonce mě, jenom ta představa, zabíjela.

"Louisi... slib mi, že už se nikdy nebudeme hádat... nerada bych ztratila ještě tebe," zašeptala jsem ospale. Cítila jsem jak pomaloučku přestávám vnímat Louisova konejšivá slova i dotyky.

"Slibuju," políbil mě měkce na tvář, "dojdu ti k někomu pro nějaké léky na uklidnění, abys... abys brzy usnula. Hned se vrátím, ano?" Vstával z mé postele a chtěl mě pustit ze své náruče. Co ho ovšem evidentně překvapilo, byla má reakce, protože já se k němu pevněji přitáhla a hlavu si opět přitulila k jeho tvrdému ramenu.

"Já se opravdu hned vrátím," sliboval, ale já se k němu opět přivinula, abych mu to znemožnila. Vím, že by se brzy vrátil, ale... opravdu se cítím prázdně a to do slova.

"Louisi, prosím,... neopouštěj mě," zavzlykala jsem a Louis mě opravdu pevně objal a posadil se vedle mě na postel tak, jako předtím. Naklonil se přese mě na druhou stranu mé postele, u které stál malý stoleček a na něm zmáčkl červený puntík, kterým přivolal sestru. Z mých očích se opět začaly koulet slzy, které se nedaly zastavit. Po chvilce opravdu sestra přišla, která beze slov, jenom s chápavým pohledem, který hodila po Louisovi, postavila na malý stoleček skleničku s vodou a nějaký prášek.

"Děkujeme," usmál se slabě a naklonil se pro prášek, aby mi ho podal.

"Já to nechci," bránila jsem se rychle a hlavu opět schovala do Louisovi pevné hrudi, na které měl pruhované tričko.

"Vem si to,... uleví se ti," sliboval mi mile a jemně mě políbil na mé popraskané rty.

"A... bylo by ode mě moc sobecké, kdybych tě požádala o to, aby... aby jsi tady se mnou zůstal?," zeptala jsem se a kousla se do spodního rtu.

"Neboj, posadím se támhle do křesla a anina krok se od tebe nevzdálím, slibuju," dal mi malou, bílou pilulku do úst a podal mi skleničku vody, abych to rychle zapila.

"No a nemohl by jsi zůstat tady u mě?," zašeptala jsem a když Louis němě přikývl, mé tělo se k němu opět přitulilo, protože Louis skopl boty ze svých nohou a lehl si ke mně. Za pas si mně přitáhl k hrudi a ještě několikrát mi věnoval polibek na stále obvázané čelo.