Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 62.

STELLA:

Když nad tím tak přemýšlím, tohoto setkání s Jay a ostatními členy Louisovy rodiny se bojím ještě mnohem víc, než poprvé. Nervózně jsem si v rukách žmoulala lem svého světle zeleného trička, které bylo o něco delší, než normální trička, takže představovaly velmi neformální a v tom případě velmi krátké šaty, které doplňovaly ještě černobílé legíny. Sice bylo docela teplo a já měla sebou dokonce do Doncasteru sbalená samá letní trička a kraťasy, ale právě teď si se mnou pohrávala samotná zimní královna. Možná za to všechno může jenom má nervozita, ale opravdu jsem se celá třásla zimou. Louis mi starostlivě tiskl mé stehno a každou chvilku, kdy se zrovna nedíval před sebe na silnici, mě obdařoval povzbudivými úsměvy. Bez mluvení - dokonce v naprostém tichu, do kterého zněly jenom tóny naší oblíbený skupiny, "The Fray" - zaparkoval před svým rodným domem a otevřel mi dveře na mé straně, čímž mi taktně naznačil, že je na čase vystoupit a čelit svému strachu a všem obavám. Podívala jsem se na něho pohledem, že se mi rozhodně nikam nechce a ještě víc sklouzla po koženém sedadle níž, tedy blíž k zemi. Louis se na mě nechápavě podíval a položil svou ruku na mé rameno a pak se slabě usmál.

"Ale no tak. Nemáš důvod být nervózní. Vždyť se neuvidíte poprvé. Na víc přece víš, že tě tady všichni mají rádi," usmál se o něco víc povzbudivěji, než předtím, a - aniž bych stihla mrknout - vytáhl mě za zápěstí z auta. Díval se hluboko do mých očí a z tváře mi posbíral všechny neposlušné pramínky mých vlasů, které mi něžně zastrčil za ucho. Svou pravou dlaň nechal na mé tváři a jemně mně po ní pohladil.

"Já se jenom bojím toho, jak budou reagovat na to naše malé tajemství. Však víš. Ani moje mamka ještě pořád neví to, že spolu čekáme miminko. Ještě pořád jsem nenašla čas na to, kdy bych tam mohla zajet. Po telefónu se mi ji to říkat nechce," pokrčila jsem rameny, ale pak se podívala k jejích vchodovým dveřím, ze kterých vyběhla malá Phoebe. A nebo to byla Daisy? Ručičky měla rozhozené do stran a utíkala k nám. Vyvlíkla jsem se z Louisova sevření, které omezovalo mé tělo v jakém koliv pohybu, a klekla si do cesty malé holčičky, která k nám s radostným křikem běžela. Když už jsem v rukách skoro cítila její malé tělíčko, Louis ji rychle zvedl ze země a pevně ji objal. 

"Ahoj, Phoebe," usmál se jí do slabé paže, která se mu obmotala kolem krku, ale mě obdařil jenom káravým pohledem s lehce přimhořenýma očima. Takový rozdíl! Taková nespravedlnost! Na svou sestřičku je přívětivý jako sluníčko v létě, za to mě neobdaří ani úsměvem, ani příjemně hřejivým hlasem. Můj obličej se tázavě zkřivil a já nechápala, co má opět za problém, ale abych si ho udobřila, položila jsem jednu ruku na jeho napnutou paži a druhou na drobná zádíčka malé Phoebe. Dobře, už tak malá nebyla - dokonce bych s klidným svědomím mohla říct, že vyrostla opravdu dost - ale pořád byla tak krásně dětsky roztomilá.

"Kde máš sestřičku, Phoebe?," usmála jsem se nenuceně na roztomilou, blonďanou sestřičku Louise a přitom pomalu přejela po Louisově paži. Phoebe si tenkými prstíky hrála s vlásky a zamyšleně se koukala z mé tváře do tváře Louise a zase zpátky. Několikrát za sebou. Až to začínalo být trošku divné. A já z toho začínala být pěkně nervózní.

"Je v kuchyni s maminkou," odpověděla mi po chvilce a hodila hlavu k otevřeným dveřím. Vydala jsem se směrem, který mi ukázala, ale ještě předtím věnovala Louisovi polibek na paži, kterou jsem do teďka s láskou hladila. Vešla jsem do chodby obložené dřevem, kterou jsem si - ještě pořád, překvapivě, - docela dobře pamatovala, kde si zula boty a bosky pokračovala k obýváku, ze kterého se nesl křik jednoho z těch nejmenších obyvatelů tohoto domu. Ten křik musel patřit jedině Ernestovi a nebo Doris. Opatrně jsem nakoukla do místnosti, kde v prostředku stála Jay s ukřičeným miminkem v náručí. Výraz jejího obličeje byl dost netrpělivý, ale nemyslím si, že za to nemohla Doris v jejím náručí.