Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 95.

STELLA:

Dodělávala jsem poslední úpravy občerstvení, pití a končila jsem se zdobením prvního narozeninového dortu pro mého broučka. 17. prosince. Jenom doufám, že všechno proběhne v klidu a to i přesto, že… že přijde ten, který se včera po takové době ozval. Celou noc jsem kvůli našemu krátkému rozhovoru po telefonu nespala. Nemohla jsem. Opět jsem cítila všechno, co jsem cítila na začátku. Všechnu tu bolest… a zase jsem zacítila tu ohromnou a dost nesnesitelnou bolest u srdce. A měla šílenou chuť do všeho kopat. A pak mě to… pustilo. Přenesla jsem se přes to a úplně na to zapomněla. Nebo se o to snažila.

Dodělávala jsem krémový ovál po obvodu celého piškotového korpusu potaženého modrým marcipánem. Tommy ještě spinkal, aby si celou tu nadcházející událost mohl pořádně užít. Byl čím dál krásnější… a čím dál více se podobal svému otci. Až bolestivě. Zahnala jsem tedy tu myšlenku zase zpátky do pozadí, abych se věnovala tomu dortu. I když teď mi to přišlo docela nepodstatný. A právě do tohoto roje mých divokých myšlenek zazvonil zvonek a ozvalo se netrpělivé klepání na dveře.  Se zamyšlením jsem se podívala na hodiny, které ukazovaly teprve půl druhé. Utřela jsem si tedy ruce do utěrky a zmateně se vydala ke dveřím. Nebyla jsem ještě ani převlečená. Pořád jsem na sobě měla zapatlanou zástěru a jenom tepláky se starým tričkem.

„Co tady děláš?,“ zeptala jsem se zmateně a moje srdce vynechalo několik úderů. Ztěžka jsem polkla, když jsem se podívala do těch jeho nádherných, modrých očí, ve kterých – i po takové době – zůstávaly drobné jiskry bolesti. Pohled jsem sklopila k zemi a nervózně si pohrála s dlouhými rukávy svého vytahaného trička. Obklopilo nás dost trapné ticho a já si jenom netrpělivě začala hrát se svými prsty. Sice jsem měla tolik otázek, ale prostě jsem se nedokázala na nic z toho zeptat.

„Ahoj. No, víš… já… jenom jsem se chtěl ujistit, že bydlíte opravdu tady, abych… abych tu pak nikde nebloudil,“ odpověděl mi po několika minutách a jeho oči se snažily podívat do těch mých. Když jsem se tedy rozhodla postavit se síle, kterou proti mně vysílaly, sklopil svůj pohled zase on a nervózně se prohrábl ve svých vlasech, které měl možná o něco delší, než si pamatuju. V očích jsem sice zacítila slzy, ale já se to rozhodla potlačit. Založila jsem si jednu ruku pod svou hrudí a druhou si opřela o ní, abych si do ní mohla schovat obličej. Nevím, co mě to zase popadlo, ale okusovala jsem si jeden nehet na své pravé ruce.

„No, aha. Ještě tedy nikdo není, všichni začnou chodit až za půl hodiny. Nemám to ani všechno nachystaný,“ omlouvala jsem se nakonec, když jsem se donutila několikrát polknout. Louis jenom slabě přikývl, že to chápe a už se začal otáčet, že odejde, ale mně ho bylo zvláštním způsobem líto, takže jsem se rozhodla překonat svůj strach a donutila se opět promluvit. „Ale… nemusíš odcházet. Jestli chceš, můžeš jít za Tommym, než přijdou ostatní a Tommy bude putovat z náruče do náruče. Nechci tě nutit, jestli nechceš, tak nemusíš, ale napadlo mě, že… že by jsi ho třeba chtěl vidět už teď. V tom ti přece nebudu bránit,“ zašeptala jsem poslední větu a když se ke mně Louis otočil, mohla jsem v jeho mdlých očích vidět první jiskry naděje a radosti.

„Jo, to bych moc rád,“ přikývl a poté, co jsem ho vyzvala, aby mě následoval dovnitř. Procházel těsně vedle mě, já stála pořád opřená o dveře, když jsem ucítila jeho neodolatelnou vůni, při které se mi málem podlomila kolena a já jenom omámeně padla celými zády na dveře. Jeho pohled ke mně sklouzl, když si svlékal svou džínovou bundu a pověsil ji na věšák. Stála jsem zády k němu, pohledem zabodnutým do dveří, které jsem pomalu a váhavě zavírala. Ale i přesto jsem jeho pohled cítila na svých zádech, jak si mě prohlíží.