Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 9.

STELLA:

Nic. Prakticky vůbec nic. Jen slabé, mělké a velmi nepravidelné bouchání jeho srdce. Nic energického, nic normálního a už vůbec ne něco života schopného. Ostatní se naštěstí sbírali ze země sami a zmateně se rozkoukávali kolem, ačkoliv někteří z nich nebyli schopní například úplně došlápnout na nohu, či se opřít o zápěstí. Nic, co by je mohlo nějakým vážným způsobem ohrožovat na životě. Na rozdíl od toho, co mi ležel pod rukama v bezvědomí a s rychle ubíhajícími nadějemi na normální život. A do toho ještě ten kudrnatý kluk, který sice dýchal, ale ještě se neprobral.

S veškerou silou koncentrovanou v zaťaté pěsti jsem se mu pokusila dát prekordiální úder přímo do středu jeho hrudní kosti, ale ani po tomto manévru se netvářil moc na to, že by ho to nějakým způsobem probudilo. Do toho jsem neustále kontrolovala cizí, skleněné těleso zabodnuté do jeho hrudníku a snažila se přijít na to, co udělat, abych mu naději na další život ještě zvětšila. Kde je, sakra, ta sanitka!? Zkontrolovala jsem jeho dobře zakloněnou hlavu, aby mu nezapadal jazyk do krku, a pustila se přímo do nepřímé masáže srdce, abych udělala naprosto všechno dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Při každém chabém nádechu bylo slyšet, jak se kolem střepu rozevře rána ještě o trochu víc, což vedlo k proudění vzduchu ránou. Na první pohled bylo vidět, že vzduch se do jeho hrudníku dostává, ovšem ne do plic, jak by měl. Vypadá to na tenzní pneumotorax a pokud se nepletu, začne se zvětšující se pleurální dutina tlak tlačící na jeho srdce zvětšovat, což by mohlo vést...

Třásla jsem se jenom z myšlenky na to, že by takhle mladý život měl skončit jenom kvůli nepozornosti řidiče, a zoufale se podívala do autolékárničky ve snaze najít něco, co by mi pomohlo naříznout jeho hrudník. Ani trochu se mi nelíbilo, jak konečky jeho prstů postupně chladnou, ale utěšovala se tím, že se tělo brání vůči všem nepříznivým věcem a potřebuje plně prokrvovat především mozek, aby nedošlo k nějakému poškození. Věděla jsem, že musím okamžitě snížit tlak v hrudníku, ale nenašla jsem nic jiného, než velkou pinzetu, díky které jsem opatrně vyndala střep. Okamžitě jsem vzniklou ránu přikryla neprodyšným obvazem a následně pokračovala v resuscitaci.

„No tak, no tak! Nevzdávej to!" povzbuzovala jsem nejenom sebe, ale především i jeho snahy o to přežít a plně se soustředila na to, abych svým slovům mohla věřit i já. Ke všemu mi zrovna dvakrát nepomáhalo, že nade mnou několik ze zbývajících členů skupiny postávají a zírají mi pod ruce, zatímco jeden z nich vyloženě sýčkoval strachy o jejich dlouholetého přítele. Jedno se jim ale uznat muselo - přátelé to museli být velcí! „Vrať se zpátky," zatlačila ještě několikrát do jeho hrudníku a následně se naklonila k jeho tváři, abych do jeho plic dostala dva hluboké výdechy vzduchu, čímž se znovu aspoň na okamžik nadzvedly.

Podívala jsem se na jeho bledou tvář kvůli absenci vzduchu, kterou pěknou chvíli trpěl, a velmi rozvážně ho slabě propleskla, abych se ujistila, zda mě neslyší aspoň trochu. Nevěnoval mi ovšem žádný pohled, dokonce ani žádný pohyb a ve mně se úplně sevřela malá já. Navíc se mi zdálo, že sanitka tu též už mohla aspoň několik minut být, ačkoliv se momentálně nacházela ještě dost daleko na to, abychom ji mohli vidět, i když siréna se už z dálky pomalu ozývala.

„Prosím, prober se," pustila jsem se ještě do další sestavy stlačování jeho hrudního koše a dýchání z úst do úst v poměru třicet ku dvěma. Osobně jsem měla pocit, že jsem si při všem tom povzbuzování jeho srdce sáhla skoro až na samotné dno mých možností. „Prosím, kvůli těm, co tě čekají doma, kvůli tvým přátelům, kvůli fanouškům,... kvůli mně, ať tě nemusím mít na svědomí."