Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 66.

STELLA:

"Ahoj mami," pozdravila jsem mamku, která stála čelem ke kuchyňské lince, na které něco připravovala. Otočila se překvapeně ke mně a její oči se rozzářily vzrušením. Ruce měla omatlané od mletého masa, ale i přesto mě opatrně - i přesto všechno ovšem i pevně - obejmula kolem krku. Všimla jsem si, že její černé mikádo doplňuje tentokrát i více červeného melíru a já musím uznat, že ji to opravdu moc sluší. Trošku mě ovšem rozesmálo, jak její brýle zůstaly zamlžené.

"Stello! Nečekala jsem, že přijedeš! Myslela jsem, že přijedeš až zítra. Kdybych to věděla, tak bych ti jela naproti," usmála se a rychle si běžela umýt ruce. Já se posadila na židli v kuchyni čekala, až se opět vrátí. "Proč jsi mi nezavolala?," zeptala se mě, když se vrátila a sedla si vedle mě. V duchu jsem si pohrála s myšlenkou, že bych ji tu skvělou zprávu mohla říct hned, ale pak si řekla, že bude lepší, když počkám na Louise. Nebo snad ne? Nejspíš to tak bude lepší, rozhodla jsem se nakonec a potlačila tu lákavou myšlenku do nevědomí. Bála jsem se, že to na mně moje mamka pozná stejně rychle jako Jay, protože moje bříško se už začínalo pěkně rýsovat pod volným tričkem. Ne moc, ale i přesto se to dalo poznat. Ale ona ne. A nebo stejně jako Jay čekala, až ji to řeknu já. Ne, myslím si, že si toho nevšimla. Měla jsem dost volné a ještě pro jistotu vzorované tričko, takže to bylo sotva pozorovatelné. Ale Danielle říkala, že je to už vidět dost.

"Chtěla jsem tě dřív viděta a navíc jsem si říkala, že tě připravím na to, že zítra ráno přijede... Louis," usmála jsem se a podívala se na ni. Měla jsem pocit, že nějak nezměnila výraz. Pořád byl tak nějak neutrální. Nevěděla jsem, jestli má radost, ale snad má.

"To je ten kluk, co spolu chodíte?," zeptala se zvědavě a pohladila mě po hřbetu ruky. Její oči si prohlížely každý můj sebemenší pohyb a já si byla skoro sto procentně jistá, že se snaží vydedukovat, na co přesně myslím.

"Jo. My spolu chodíme," a taky spolu čekáme dítě. Dodala jsem v duchu jen tak pro sebe a při slovech, které jsem ze své pusy vypustila, jsem se trošku začervenala. Už se nemůžu dočkat, až zítra přijede. Nemůžu se dočkat, až mě chytne do náruče. Nemůžu se dočkat, až... až to řekneme mojí mámě.

"Aha," odpověděla jenom a pak vstala. Vzala mou tašku, se kterou jsem přišla, a ukázala mi, abych ji následovala do mýho pokoje. Nechápavě jsem se na ní podívala, ale vstala ze židle taky. Šla jsem těsně za ní a mlčky přemýšlela nad tím, co se děje. Moje mamka otevřela dveře od mého pokoje a uhnula mi, abych se podívala, co v něm je. Nejprve jsem se hrozně lekla, protože vedle mé - docela velké - postele, ve které se v pohodě dobře vyspali dva lidi, stála malá postýlka pro miminko. Věděla snad, že já... a Louis? Ale to je přece nesmysl! O tom neví ani novináři, tak to přece nemohla vědět ani moje máma. Ještě jednou jsem se podívala do svého pokoje a tentokrát si i všimla, že místo fialových zdí je vymalovaný na světle oranžovo. Tohle nemůže být můj pokoj. Ten který jsem dobře znala. Ten, ve kterém jsem hodně dlouho žila.

"Mami... co tohle má být?," zeptala jsem se zmateně a koukla se dovnitř ještě jednou. Moje mamka se po mém boku lehce usmála a jednu ruku přesunula na mé rameno.

"Chtěla jsem ti to říct, ale... nechtěla jsem přes mobil. Tom s Andreou spolu čekají miminko," usmála se a já na ní zůstala zírat. Cože? Tom a Andrea spolu čekají TAKY dítě? "Andrea má naplánovaný termín už za několik týdnů," řekla hrdě, "a tak mě napadlo, že když už tady nebydlíš, tak že si vezmou tvůj pokoj. Budou přece jenom potřebovat víc místa, až se malá Anička narodí."

"Cože?," vypravila jsem ze sebe šokovaně, "oni spolu čekají dítě a já nic nevím? Proč? Proč jste mi to nechtěli říct?" Vlastně jsem byla docela naštvaná. Hodně zklamaná a s příšernou chutí do něčeho kopnout. Tak on si hraje na toho nejúžasnějšího bratra na světě a není schopný mi ani napsat, že čeká dítě? A ještě ke všemu, že brzo budu teta? A to za několik týdnů? Co jsem provedla tak hroznýho, že mi to nechtěli říct?