Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 10.

LOUIS:

Dny ubíhaly a můj zdravotní stav se pomaloučku začínal zlepšovat. Modřiny mi opravdu zbledly, až dočista zmizely. Po šrámech mi nezůstaly ani jizvy, žebra skoro přestala bolet, noha v sádře přes noc příjemně chladila, ale přes den nehorázně hřála. Ruku mi vyndali z ušmudlané gázy a po operaci mi nezůstaly žádné stopy. Během dne jsem i přes zavřená okna slyšel volání, nářek, povzbudivá slova a dodávání sil od našich fanoušků. Kluci byli už prakticky v pořádku. Liamova zašitá hlava se opět pyšnila nadmírou informací. Jenom Harry při svých častých návštěvách mé maličkosti tahal spolu s berlemi i zasádrovanou nohu. Mně ještě chůzi nedovolili. Máma mě stále chodila navštěvovat. Bydlila s klukama v našem bytě, což mi připadalo strašně blbý. Přece jenom Daisy a Phoebe potřebují mít mámu u sebe mnohem víc než já, a proto jsem sipřipadal strašně...jak to vyjádřit? Ehm...

"Sobecky?," vyhrkl Harry, když mě opět "poctil" svou návštěvou.

"Jo...asi tak," uškrnul jsem se.

"Takže ti připadá, že jsem sobecký, když nepošlu tvou mámu domu, která má o tebe strach? Jen pro tvůj "dobrý pocit"? To nemyslíš vážně, že ne?," smál se.

"Harry, mě máma neposlechne a sestry ji potřebují víc než já. Už mi nic není, za chvliku mě pustí domu a my budeme mít strašně moc práce, aby jsme dohnali naši nechtěnou dovolenou," vysvětlil jsem mu smutně, "ty víš moc dobře, že mi máma chybí a děkuju za každou chvíli strávenou s ní, ale...promluv s ní."

"No, zkusím to, ale nic neslibuju," zakoulel očima a pak se usmál, "a jak se jinak daří našemu marodovi?"

"Ale jo, dobře...už mi začíná lézt to nic nedělání na nervy," usmál jsem se a lenošně se protáhl.

"Tak to je dobře, protože...," usmál se a otočil se ke svému baťohu a pak se s úškrnem otočil ke mně, aby mi podal velkou, úhledně složenou hromádku potištěných papírů, "Paul ti posílá texty písniček, ať neztrácíš drahocenný čas."

"Víš, možná...že bych se měl ještě šetřit," řekl jsem na oko vážně, ale v duchu mnou lomcoval smích.

"Hele...ty seš ale línej zmetek!," řehtal se Harry a spolu s listy papíru po mně hodil jednu berlu.

"Jau, ty blbče," zakřičel jsem a rukama objal hrudník, který ještě před pár dny zdobily fialkomodré flíčky.

"Louis, promiň, ježkovy oči, promiň...OMG, sestro, sestro...!," křičel vyděšeně Harry a bez berlí doskákal do chodby, ze které po otevření svítily blesky foťáků.

"Harry...neblbni, nic mi...není!," zasténal jsem slabě. Sestra okamžitě přiběhla a s pomocí bodyguardů, před mými dveřmi, zavřela dveře do chodby. Vyhrnula mi triko pyžama a prohmatávala mi hrudník. Uhybal jsem před jejími studenými dotyky.

"Co jste tu, proboha, dělali?," hodila po Haroldovi přísný pohled. Ten jenom dělal, jakoby nic.

"Nic to není," odešla klidně a protlačila se houfem novinářů.

"Louis?," oslovil mě Harry a naklonil hlavu k jedné straně.

"Ty seš takový magor, Harolde," zasmál jsem se a hodil po něm polštářem.

"Říká se to o mně," zakřenil se a natřepaný polštář mi dal pod hlavu.

"Jak je ti, Louis?," zeptala se mě starostlivě mamka a hladila mě po paži. Každých pár minut pohledem utekla ke svému mobilu, jestli ji náhodou nevolají z domu. Chtěl jsem ji říct, ať okamžitě jede domu, že já jsem úplně v pohodě, ale nechtělo se mi ji ranit. Myslela to beztak dobře, jako vždycky všechno. Měla nás ráda všechny stejně, ale ty její čtyři princezny ji doma potřebovaly víc, než já zde.