Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 33.

STELLA:

"Proč myslíš, že se tak dlouho nevrací?," zeptala jsem se frustrovaně a hlavu si opřela o Niallovo ramono. Niall se nevzrušeně, s rukami založenými na prsou, díval na televizi a tvářil se dost vážně, ale já začínala umírat strachem o Louise. Stalo se mu snad něco?, lítalo mi v hlavě bez přestávek.

"Nevím, ale ty se tím hlavně netrap... za chvilku se určitě vrátí, jenom se s Harrym někde zdržel. Za chvilku ho tu budeš mít jako na koni," uklidňoval mě, ale pohled neodtrhl od televize, ve které běžela nějaká romantická komedie, na kterou jsem opravdu neměla náladu.

"To se ti snadno řekne... půjdu ho hledat...," chtěla jsem rozhodně vstát a vydat se za ním do černé noci bez hvězd, kterou doprovázelo jenom tiché padání sněhových vloček. Vypadalo to tak nádherně, ale už je opravdu dost pozdě, vzdychla jsem si smutně, když na velkých, digitálních hodinách naběhla vysoká, svítivě zelená číslice. Deset čtyřicet, informovaly mě důrazně a slabě dodávaly, P.M.

"Kam chceš teď, pro Boha, jít? Jen tu v klidu počkej... on se brzo vrátí," pousmál se slabě, ale stále nepřestával hypnotizovat televizi.

"Jenomže tohle mi tvrdíš už dobré čtyři hodiny," vzdychla jsem si a hlavu z jeho ramene přesunula na opěradlo gauče. Přemohlo mě zívání a mé oči se na chvilku zavřely. Víčka mi už pomalu, ale jistě, těžkla, ale co mám dělat? Zítra je sobota... takže dnešek budu moct v klidu dospat. Chtěla jsem se nechat vtáhnout do děje filmu, ale pořád se mi to nedařilo. Niall přese mě natáhl deku, a to i přes můj protest, a vrátil se zpátky do své pozice. A pak... pak... pak, když jsem si už myslela, že jsem skoro součástí děje, se mi víčka vzepřela a já usnula...

LOUIS:

"Harry... já jsem ti opravdu říkal, že je to zbytečný sem chodit. Ona se mnou opravdu nechce mluvit. Kdyby jo, tak mi zvedá mobil," vyčítal jsem mu, celý zmrzlý, už asi po sté, že mě donutil jít ke Stelle na kolej.

"A nebo tu prostě není," trval na svém Harry, ale jeho jistota se taky pomalu vytrácela, "ale neřekl jsi mi, že jste se pohádali až... až takhle moc." Bránil se, ruce si zasunul do hlubokých kapes svého kabátu a obličej si schovával do šály.

"Přece není možné, aby někde byla tak dlouho... prostě je uvnitř a říká si jakej jsem ubožák," zavrčel jsem slabě, "a navíc... říkáš to, jako bych za to mohl já. Copak já můžu za to, že jsme se spolu pohádali?"

"Ne, samozřejmě, že za to nemůžeš ty," přikyvoval Harry vážně, "za to přece můžu já." Jenom jsem přikyvoval, ale když jsem zaslechl druhou část jeho věty, jenom se mi převrátily panenky. Vážně... proč jsou všichni na její straně? Nebo aspoň všichni, o kterých vím. 

"Víš co? Tohle nemá cenu... zítra budeme mít dlouhý den a je zbytečný, aby jsme byli nevyspalí, když víme, že tohle stejně k ničemu nevede," řekl jsem otráveně a vydal se k autu. Harry mě, konečně bez námytek, následoval a pokojně se posadil na místo spolujezdce. Ok, ne úplně pokojně, ale bez větších námytek, za čež jsem mu byl opravdu vděčný. Je přece zbytečný, aby jsme se hádali ještě mi dva, když už se nacházím v napnutém vztahu se Stellou a dokonce i s Niallem. Harry se mnou sice očividně taky nesouhlasí, ale už nejspíš pochopil, že je zbytečný mě přemlouvat.

"To je zima," zasténal Harry, když se mi nedařilo odemknout dveře našeho bytu, "to mi snad dneska děláš schválně." Stěžoval si a poposkakoval na místě, aby se aspoť trošku zahřál.

"Kdyby sis už předtím nechal od cesty všechny svouje kecy, možná by jsi tak zmrzej nebyl," zakroutil jsem pobaveně hlavou, když se mi konečně podařilo odemknout, "jen trp!" Zasmál se s hořkou ironií a rychle vklouzl do vyhřátého bytu. Tady někdo topí jako na Sibiři. Ale aspoň dřív rozmrzneme.