Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 86.

STELLA:

„Co to děláš, Louisi?,“ zeptala jsem se překvapeně a ještě pořád dost ospale. Nevím, kolik mohlo být, ale byla ještě pořádná tma, takže jsem usoudila, že bude ještě pořád noc. Slyšela jsem, jak Tommy vedle pláče, ale když jsem došla k němu do pokojíčku, zjistila jsem, že Louis už mě předběhl. Byl unavený jako já, možná ještě víc, ale statečně se nakláněl nad postýlku s naším maličkým, který se už asi po třetí za noc probudil a dožadoval se něčí pozornosti. Skoro jsem si byla jistá tím, že mojí, ale zas na druhou stranu chtěl třeba i Louise. Louis se podíval na mě a já k němu pomalu šla.

„Proč nespíš?,“ zeptal se starostlivě a zkoumavě si mě prohlídl, jak se blížím k postýlce a k němu. Došla jsem až úplně k němu a soucitně ho pohladila po zádech, na kterých se mu napínaly svaly. Otočil se na mě a slaboučce se usmál. Cítila jsem, jak má husí kůži na zádech a slabě se třese zimou. Jakpak by ne, když má na sobě jenom dlouhé, teplákové nohavice od svého pyžama a spí bez trička.

„Schválně, Louisi, proč myslíš?,“ uškrnula jsem se slabě a též se naklonila nad postýlku, ve které malý Tommy bez přestávky pláče. Vzala jsem si ho do náručí a opatrně mu podepřela hlavičku, aby ji neměl nepřirozeně zakloněnou. Přivinula jsem si ho pořádně k hrudi a svými rty se dotkla jeho čelíčka. Je pravda, že jsem se strašně moc bála o to, aby mi nespadl, protože svýma maličkýma ručičkama zatnutýma do pěstiček házel kolem sebe a nožičkama kopal do vzduchu. Louis se musel vždycky smát, že je jeho malý fotbalista. Ale ono, když se během noci vzbudil třeba osmkrát za noc, tak už to moc vtipný nebylo. Ale co měl dělat? Byl ještě moc malý na to, aby věděl, že když se vzbudí, tak nemusí křičet. „Běž si lehnout, já ho jenom uspím a za chvilku se vrátím, hm?,“ políbila jsem Louise na jemně na tvář, protože jsem viděla, jak si nás pozorně, ale zároveň strašně moc unaveně, prohlíží a posílala ho spát.

„Nejsem unavený,“ zavrtěl Louis záporně hlavou, ale jeho zívání ho dokonale prozradilo. Hodila jsem po něm na oplátku ironický pohled a pak se celou svou pozorností vrátila zpátky k plačícímu Tommymu. Neříkej mi, že máš hlad, když jsi papal před necelou hodinou. Pousmála jsem se smutně na něho a ukazováčkem mu přejela po tvářičce. Louis si znovu zívnul a pak si s povzdechem vydechnul. Soucitně mě objal zezadu kolem pasu a věnoval mi též polibek na tvář. „Počkám na tebe vedle,“ zamumlal jenom unaveně a nakonec nás svorně opustil. Tak… a zůstali jsme tu jen mi dva, pousmála jsem se směrem k Tommymu, který pořád hlasitě plakal, teď už budeš pěkně spinkat, když už tatínek odešel? Zítra se na tebe totiž přijede podívat babička Jay s tetičkami Lottie, Fizz, Daisy, Phoebe, Doris a strýčkem Ernestem a určitě i dědeček Dan. Ano, Dana jsem brala jako Tommyho dědečka, protože jiného stejně nemá a navíc, Dan si vzal Tommyho babičku. Usmívala jsem se pořád, i když Tommyho tvářička byla pořád pochmurně zamračená a uplakaná. Ano… to, co jsem mu chtěla říct, jsem si jenom v duchu pomyslela. Ne vždycky, ale takhle v noci ano. A je pravda, že jsem i občas měla pocit, že mi rozumí. I když to byl docela nesmysl.

„Tommy, no tak… spinkej. Zítra nemůžeš být unavený. Zítra musíš být fit,“ usmála jsem se po několika minutách už docela zoufale a začala s ním slabounce pohupovat ze strany na stranu. Je docela jedno, jestli Tommy bude teď spinkat a nebo bude křičet, protože stejně zítřek úplně v klidu prospí a bude mu jedno, jestli tu máme a nebo nemáme návštěvu. Ale teď jsem možná myslela trochu i na sebe. Nechtěla jsem, aby Jay – která úžasně vychovala sedm dětí a z toho ještě dvě vychovává – viděla, že mě to trochu unavuje. Tommyho jsem měla nade vše ráda, ale tohle se prostě jinak zvládat nedalo.

Po asi dalších dvaceti minutách se Tommy tak vykřičel, že vyčerpáním usnul. Ale když jsem se ho snažila vrátit do jeho postýlky, byť slabě mi chytl do své pěstičky ukazováček a i když jsem se jenom trošičku pohnula, že si půjdu lehnout do své postele za Louisem, začal se rázem probouzet. I ty uličníku… to to bez maminky nevydržíš ani chvilku? Pomyslela jsem si a nechala mu svou ruku natáhnutou do postýlky. Klekla jsem si k jeho postýlce a koukala se dál na něj. Ale i v této krkolomné poloze, při které mi odumíraly horní končetiny, mě přemohla únava a já po chvilce usnula.