- část 91.

2.3K 170 19
                                    

STELLA:

Tommy plakal dobrou půl hodinku, než se mi konečně podařilo ho úplně uklidnit. Za tu dobu se aspoň můj dech úplně vrátil k normálu a já si mohla spokojeně vydechnout. Pohladila jsem svého broučka naposledy po tvářičce, když jsem ho položila zpátky do postýlky, a zhluboka se nadechla při pomyšlení nad tím, co mě teď čeká vedle. Nikdy jsem si nemyslela, že v našem vztahu je Louis ten dominantní. Ne, že bych si myslela, že jsem to já, ale celou dobu jsem to brala tak, že jsem si v tomto ohledu tak nějak rovní. No… nebudu lhát, po tom, co se mezi námi stalo před chvílí, si to už nejspíš nemyslím.

Každý krok k naší ložnici mě docela zvláštně bolel. Ne, že by mi Louis ublížil. To určitě ne! Ale tím, jak mé tělo bylo zvláštně unavené už před tím a pak do toho ještě to… Prostě jsem měla, co dělal, abych vůbec dokázala v pořádku dojít zpátky do ložnice. Sklopila jsem hlavu a tiše za sebou zavřela dveře. Otočila jsem se čelem k Louisovi a pomalu začala zvedat pohled – v tuto chvíli z velmi zajímavé – podlahy, abych mu dokázala čelit. Když mé oči našly v té tmě obrys Louise v naší posteli, dokázala jsem už docela dobře rozeznat, že leží zády ke mně. Jako já v té době, kdy přišel on domů.

„Miláčku?,“ zašeptala jsem ještě jaký kousek od postele, „miláčku,… spíš?“ Louis mi neodpovídal a jen tak ležel na svém pravém boku. Sice to vlastně byla moje strana postele, ale… myslím, že další hádku kvůli zbytečnosti bych už dneska asi nezvládla. Klekla jsem si tedy tiše na roh postele a pak se sklonila k jeho tváři. Zajímalo mě totiž, jestli mě ignoruje tak, jako já jeho, když přišel, a nebo jestli opravdu spí. Opatrně jsem si rukama pochytala všechny vlasy, které mi v silný pramenech spadaly přes ramena k jeho tváři. Ale on opravdu asi usnul, protože si tiše a velmi pravidelně oddechoval a tak jsem se tedy svorně stáhla a jenom po pas sklouzla pod peřinu. Rukama jsem ho – i přesto, jak jsme se ráno pohádali – obejmula kolem trupu a celým tělem se k němu bokem přitulila. Přece jenom… takhle se spí nejlíp.

Paradoxem se ovšem stal fakt, že ačkoliv mé celkové únavy těla i duše jsem nedokázala usnout pěkně dlouho. Slyšela jsem odbíjet jedenáctou, pak půl dvanáctou, půlnoc, ale pořád ne a ne usnout. Louis si za tu dobu začal už pochrapkávat, ale já prostě nic. Věnovala jsem mu jemný polibek na lopatku, jakoby se to pro mě stala jediná možnost pro brzký spánek.

„A stejně tě miluju,“ zašeptala jsem mu do kůže na nahých zádech a konečně se mi začaly zavírat oči. Že by to opravdu pomohlo? Uškrnula jsem se sama pro sebe a přitulila se ještě blíž k němu. A pak už to netrvalo dlouho a já opravdu usnula taky…

…………………………………………

„Dobré ráno,“ pokusila jsem se znít normálně, když Louis přišel do kuchyně. Přes noc jsem se přemluvila, že se pokusím dělat, že se nic nestalo. Ale zásadně jsem se postavila proti nabídce z mého mozkového centra, že bych se mu měla omluvit já. On to zvoral, tak ať se teď snaží! Když jsem ovšem uviděla jeho otrávený obličej, moje rozhodnutí se rázem vypařilo. Když jsem ho uviděla, měla jsem opět nepopsatelnou chuť se hádat. Ale udržela jsem se. Nasadila jsem si lehce falešný úsměv s pořádnou dávkou kyselé ironie a dál se věnovala Tommymu, který právě snídal. Tentokrát měl připravenou přesnídávku z jablek a mrkve, kterou měl nejspíš nejradši. Měla jsem ho položeného v sedačce od auta a po lžičkách mu to dávala do pusinky. Ne, Tommy určitě nebude jako Liam svým vztahem k lžičkám. Protože na rozdíl od něho, si s nimi dokáže i hrát.

Louis vzhlédl ke mně a evidentně se taky dost přemáhal, aby se na mě aspoň pousmál. Fajn. Vždyť je to jedno. Nemusíme spolu mluvit třeba vůbec. Přešel pomalu k nám, políbil Tommyho na čelíčko a pak se otočil ke mně.

Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)Kde žijí příběhy. Začni objevovat