- část 69.

2.9K 187 15
                                    

STELLA:

Rty se mi chvěly strachem a vzrušením dohromady. Tak strašně moc ráda bych byla, aby tady na tomto  místě místo Perrie seděl právě teď Louis. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem cítila. Bylo to sice jenom něco, co připomínalo skoro slabounké polechtání v bříšku a nebo dokonce jenom vstoupání bublinek v perlivé matonce, ale zároveň mi to přišlo jako něco strašně moc výjimečného. Mé prsty se slabě třásly, když se dotkly látky, pod kterou se v mém bříšku nacházel náš malý drobeček. Srdce mi vynechalo několik ran, ale pak se rozběhlo ještě rychleji. Adrenalin mi koloval v žilách od posleních článků prstů na mých nohách, až k těm na rukách. Ve velkých a náhlých vlnách se vracel zpátky do centra v mém srdci a to se pod tou tíhou málem zhroutilo. Nakonec se můj dech pokusil vzchopit a donutil zbytek mého těla pracovat opět klidněji. V žaludku mi nepříjemně zakručelo a v puse mi dočista vyschlo. Podívala jsem se přes sklo do ulice velkoměsta a jediné, k čemu můj zrak zklouzl, byla kopa novinářů, kteří se se svými fotoaparáty, které směřovaly jenom na mě, lepily na sklo. Pomalu nikomu nedovolili vejít a ani odejít. Úsměv se mi okamžitě z tváře vytratil a já se opět otočila na Perrie, která mě stále bedlivě sledovala, s jednou rukou položenou na mém bříšku.

"Zatracení novináři," ulevila jsem si šeptem a hlavu sklopila na své propletené prsty. Pravidelně se zvedaly úměrně tomu, jak rychle a těžce se mi dýchalo. Pousmála jsem se opět pro sebe jako idiot a nahlédla do nabídky dne. "Dám si klasickou horkou čokoládu, prosím," poprosila jsem servírku, když přišla k našemu stolu a čekala, co si objednáme. Teprve teď se mi podařilo pořádně nadechnout a úplně se uklidnit. Sice jsem věděla, že tím houfem novinářů budu muset, chtě nechtě, projít, ale... teď jsem se na to snažila nemyslet. Nebudu si kazit náladu. Byla jsem tak zažraná do přemýšlení, že jsem ani nepostřehla, že přede mě položili mou objednávku a dokonce i Perriinu. Nevím, co si dala, ale cítila jsem z toho dost velké množství kávy. Je pravda, že tohle si teď musím odepřít. A - až mě to docela překvapuje - vůbec mi to nechybí. S požitkem jsem se napila a své ruce nechala volně obmotané kolem sklenice. Lenošně jsem si vyzula černé lodičky a unavené nohy si natáhla pod stolem. 

"Všechno v pořádku?," zeptala se Perrie zamyšleně do ticha a její tvář ozdobil úsměv. Přikývla jsem němě místo odpovědi a se zamyšlením si kousala spodní ret. "To je dobře. Víš, Stello, vlastně jsem strašně moc ráda, že jsem tě dneska takhle potkala. Chtěla bych tě totiž o něco poprosit," usmála se tajemně a tím ve mně vzbudila dost velkou zvědavost.

"Dobře... povídej, já tě poslouchám. A slibuju, že pokud to bude jenom trošku v mý moci, tak ti to i splním," usmála jsem se na ní a čekala, co z ní vypadne. Perrie si s potutelným úsměvem prsty hrála s hrnečkem se svým nápojem a dokonce si i několikrát nenuceně prohrábla už docela dlouhé, rovné a světle blonďaté vlasy. "Pezz! Tak už mě nenapínej! Stalo se snad něco?," škemrala jsem, protože mě zevnitř  rozežírala neskutečně velká zvědavost. 

"Víš... My jsme se se Zaynem rozhodli, že se vezmeme asi v půlce října, a proto bych byla strašně moc ráda, kdyby jsi mi šla za svědkyni," usmála se na mě zářivě a tím mě trochu polekala. Horká čokoláda, kterou jsem měla v puse, mi trošku zaskočila a já si několikrát překvapeně zakašlala do dlaně. 

"Ty chceš, abych ti svědčila? Já? To myslíš vážně?," dostala jsem ze sebe překvapeně a moc dobře si uvědomovala, že na ní zírám jako na největší zjevení na světě. Naprázdno a velmi hlasitě jsem polkla a pokusila se opět nadechnout. Byla jsem opravdu polichocena tím, že ve mně vkládá až takovoutu důvěru, ale zároveň jsem si na to vůbec nevěřila. Necítila jsem se na to, dělat ji svědka, když sama budu muset hlídat nejenom sebe, ale i moje bříško. 

Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)Kde žijí příběhy. Začni objevovat