Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 54.

STELLA:

"Opravdu nevím, proč se na mě zlobíš jenom kvůli tomu, že jsem ti řekla to, že s tebou prostě nemůžu hned teď odletět do Anglie," zavrtěla jsem hlavou a ruce si založila na prsou. Usmíření jsme ani ne dvacet čtyři hodin a už se znova hádáme.

"Ale pochop ty mě. Chci... chci aby jsi se mnou jenom jela za mou mámou do Doncasteru. Víš, ono je to pro mě docela důležitý, chápeš?," zavrčel na mě podrážděně a napodobil m gesto se založenýma rukama. Zlobně si mě měřil z druhé strany kuchyně, seděl za jídelním stolem na židli, zatím co já se opírala o černou, kuchyňskou linku.

"Já tě chápu, ale musíš pochopit i ty mě!," zavrčela jsem se podobně zabarveným hlasem jako on předtím.

"Vážně? Ty mě opravdu chápeš? Tak v tom případě nevím, co máš za problém!," uškrnul se s velkou dávkou ironie a sarkasmu ve svém hlase.

"A nepřijde ti divný, že tu nemám svou mámu? Nemyslíš si, že by byla překvapená z toho, že mě nenajde doma až přijede?," nadzvedlo se mi překvapeně obočí a mé panenky se protočily v sloup.

"Tak ji napiš vzkat. Až přijede domů, tak si ho přečte a vše bude v pohodě. Nebo ji zavolej, ne?," radí mi, ale mně se po jeho slovech překvapeně zkroutil obličej do prapodivné grimasy. Rukama jsem ve svých dlaních drtila tvrdě lem červeného trička, které jsem měla na sobě, a opravdu hodně se přemáhala, abych na něho nevyprskla všechna slova nadávek, ve všech možných jazycích, které jsem znala. Ale pak jsem je, možná na štěstí, všechny spolkla a pokusila se zhluboka nadechnout.

"To mi říká ten, který se se svou mámou loučí skoro dvacet minut?," zeptala jsem se nevěřícně a drtila svá oční víčka bez řečí o sebe. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi křičet... ne, ty to vydržíš. Musíš!!!

"Můžeš mi říct, proč do toho pleteš i mou mámu?," zeptal se, očividně, dost překvapeně a zároveň i pořádně naštvaně. Ale co čekal, že mu na to řeknu?

"A ty mi zase můžeš říct, proč tolik vyvádíš?," zašeptala jsem už těžce oddychující. Až moc dobře jsem si uvědomovala to, že brzy začnu brečet. Otočila jsem se čelem ke skříče, o kterou jsem si opřela čelo a pokusila se zhluboka nadechnout.

"Já přece nevyvádím!," trval na svém, ale jeho hlas už nebyl tak tvrdý a nepřístupný jako před tím. Ale... nechtělo se mi brečet, ale opravdu se mi po tvářích skutálelo několik slz, které se tiše zpustily na kuchyňskou desku, těsně vedle mé ruky.

"Jo... jasně. To já tady vyvádím," poznamenala jsem ironicky a hřbetem ruky se snažila setřít všechny slzy, kter by mohli prozradit mou momentální náladu. Uslyšela jsem za sebou hlasité kroky, které si to ke mně mířily přes světle hnědé, až béžové, lino.

"Miláčku...," zašeptal mi do ucha a jemně mě políbil na tvář, "nezlob se na mě, zlatíčko. Ale pochop taky mě... právě teď bych měl být někde jinde, než právě teď jsem. Ale jedině s tebou."

"Louisi..., přestaň mě přemlouvat. Opravdu mi to neděláš zrovna jednoduché, víš?," přetočila jsem se k němu čelem, abych mu viděla do očí, "musím počkat minimálně do pondělí."

"Ale víš jak velkou radost by jsi mi udělala, kdyby jsi se mnou odletěla už dneska?," zašeptal a sklopil ke mně hlavu. Podíval se na mě přes své dlouhé řasy a nosem mi přejel po lícní kosti.

"Louisi, ale... ale já opravdu nemůžu jet. Ne, teď," zavrtěla jsem hlavou sklesle a uhnula před jeho intenzivním pohledem, který mě do slova a do písmene paralizoval.

"Nepřemluvím tě?," zašeptal blízko mé tváře a přitom zkomal každičký záchvěv mého spodního rtu, do kterého jsem se zadumaně kousala.