Tam, kde je bolest normální

Záchranný kruh a záchranná vesta

,,Potřebuju za svou nejlepší kamarádkou a taky ze sebe potřebuju udělat člověka. Kolik dnů jsem byla proboha mimo?'' Zbrkle jsem rukama prohrabovala šuplíky, abych našla svůj mobil, a rozházela si tak ještě víc ten děsný nepořádek.

,,No... tři dny. Rozhodně ses probrala dřív než minule, ale i tak... bylo to děsivý. Bylo tu i pár doktorů, ale nic nenašli, a tak tě nechali prostě spát.'' Váhavě se podrbal na hlavě a já se chytla zdeptaně za tu svou. Byla jsem tři dny mimo?! Co se to dělo? Byly to snad nějaké vedlejší účinky? Co když se jednoho dne třeba ani neprobudím?

Ne. To se nemohlo stát. Moc panikařím. Byl to šok a náročný měsíc. Vlastně bylo náročných víc měsíců, čili je logické, že se to na mém stavu nějak muselo podepsat. Zázračné schopnosti si přeci žádají oběti.

,,To je... To je teď fuk. Musíš mě odvézt za Lenou. Potřebuje mě,'' rozhodla jsem rázně a zamířila do koupelny. Máma stála furt na chodbě a zmateně pozorovala děj mezi mnou a Donathanem. Všelijak jsem gestikulovala pažemi a mlela si, co mi na jazyk vlezlo, zatímco se mě Donathan snažil uklidnit a poslat zpátky do postele.

,,Prosím! Dovolte mi to!'' Obrátila jsem se čelem k mámě ve chvíli, když už chtěla něco namítat i ona. ,,Potřebuju se umýt, upravit a celkově se nějak... oživit. Pak pojedu za Lenou a TY mě tam odvezeš!'' Prstem jsem namířila na mračícího se gotika a všechny páry očí se přemístily na můj třesoucí se prst. Rychle jsem ho zase stáhla k tělu a zavřela se v koupelně dřív, než se mě někdo z nich pokusil zadržet. Za dveřmi se ozvala opět hlasitá konverzace mezi těmi dvěma a já tiše zavrčela, protože mi to celé absolutně neusnadňovali.

Musela jsem mámu přemlouvat v kuse asi tři čtvrtě hodiny, než mi svolila konečně odjet. Neměla jsem ale moc času, protože mi jako podmínku pro odchod určila přesný příjezd domů. Na Donathana se stále koukala nepřátelsky, ale nikdo jiný, kdo by mě do nemocnice odvezl, tu nebyl, a tak se s ním jako s bodyguardem musela smířit.

,,Nevadí tvýmu tátovi, že jsi mu prakticky ukradl auto?'' zeptala jsem se když jsme došli k novému stříbrnému modelu, jehož značku jsem nedokázala určit.

,,Asi jo, ale je mi to fuk,'' pokrčil rameny a já si zaraženě nasedla. Po cestě jsme oba mlčeli, ale mě moje myšlenky nenechaly ani chvíli v klidu. Měla jsem spoustu otázek, a tudíž jsem nehodlala pouze sedět v tichu a čučet před sebe na silnici.

,,Byl u mě i Nicholas?'' Donathan po zmínce jména mého dobrého přítele stiskl volant silněji a mlčky přikývl. ,,A setkal ses s ním?'' Opět beze slov pokýval hlavou a já doufala, že svou odpověď ještě nějak rozvede, ale vypadalo to, že to nemá v plánu. Nakonec si však povzdechl, když pochopil, že s takovými reakcemi spokojená nejsem a s pohledem přišpendleným na silnici, se rozpovídal:

,,Kdyby nevěděl, že jsem strávil tolik času v nemocnici, asi by po mně skočil. Je to miláček tvojí drahý máti, takže si vyžebral několik hodin s tebou o samotě mezitím, co já jsem se dole hádal s ní.'' I přestože se to v tuhle chvíli vůbec nehodilo, neubránila jsem se pobavenému úsměvu. ,,To není vtipný! Myslel jsem, že z ní zešílím!'' Prohrábl si s výdechem rozcuchané vlasy, ale pak se taky uchechtl: ,,Myslí si, že jsem satanista.'' To už jsem se rozesmála naplno, a i když mě stále bolely ruce, bylo mi díky tomu mnohem líp. Lena sice dostala nejspíš prášky na zmírnění bolesti, ale i tak všechna nevymizela.

,,Co Campari?'' ptala jsem se dál a promnula si oči plné slz od smíchu. Donathan si znovu povzdechl a úsměv z jeho tváře rázem zmizel. Nevypadal vůbec nadšeně z toho, že zmiňuju naše nejlepší přátele.

,,Pablo se vehementně snaží dostat k Leně, ale jeho návštěvy úplně zamítla. Nam s Elmou se za ní byly prej taky podívat, ale nic jim neřekla. Chce vidět jenom tebe. No a Grover... Grover je člověk, na kterým nikdy nepoznáš, že se trápí. Dusí to v sobě a snaží se tu bejt pro Pabla a všemu porozumět, ale celý je to natolik zamotaný, že si nikdo s ničím nevíme rady. Mám velký pochyby, že to bude zase jako dřív.'' Píchlo mě při jeho slovech u srdce, protože tohle jsem nikdy zažít nechtěla. Vyplývalo z toho, jako bych za všechno mohla snad já. Od mého příchodu se to všechno v Campari horšilo, a přitom jsem myslela, že jim aspoň krapet svou přítomností pomáhám. ,,Ne, to ne, Bianco!'' zvýšil hlas Donathan, jako by ihned pochopil, na co myslím. ,,V žádným případě za nic nemůžeš. Byli jsme dost zkažení a šílení a pitomí už předtím. Za nic nemůžeš!'' Mou myšlenku ihned zametl pod koberec a hřbet mé ruky si přitiskl na ústa. Snažila jsem se mu věřit a odlehčeně se usmát, ale i přesto mě hryzalo svědomí.