Zapomnění /BTS/

27.kapitola

Z pohledu Veronicy
Celou cestu jsem neřekla ani písmenko.On se soustředil na cestu a já měla přikázané být potichu.Před hodinou jsem měla plán jak utéct, ale všechno se to změnilo během pár minut.

V:"Mohla bych poprosit o vodu?"
J:"Je to nutné?"
V:Pokuď nechceš abych ti tu "zkolabovala,tak potom ano."
J:"Podívám se."

Ze země vytáhl láhev a vodou.

J:"Prosím."
V:"Ty umíš prosit? Zírám."
J:"Nejsi nějaká drzá? Chtěla jsi vodu tak ji máš a máš být potichu."
V:"Děkuji."

Podíval se do zrcádka na mě.

J:"Nemáš zač."
Zašeptal.

Asi si myslel, že jsem hluchá, ale dámy a pánove vážně nejsem.On řekl nemáš zač a prosím ten člověk beztak zase něco kutí na večer.

Vodu jsem mu vrátila zpátky. Podala jsem mu ji do ruky. Omylem se naše prsty dotkly..Na zádech mi projel ne moc příjemný mráz. Když jsem se podívala na jeho ruku šla vidět husí kůže. Rychle jsem flašku vrátila zpátky a uvelebila do polohy, která mi byla příjemná a snažila se usnout.

Z pohledu Jimina
Podíval jsem se do zrcádka jestli je v pohodě.Usla.Byla bledá jako stěna.Zastavil jsem na okraji cesty a otočil se na ni. Šáhl jsem na její čelo, které hořelo.Radši jsem vytáhl z kufru deku a přikryl ji. Nasedl jsem zpátky za volant a pokračoval v řizení.

Vzpomínka:

V:"Jiminie!?Kde jsi?"
J:"Tady'"
V:"Kde tady?"
J:"V pokoji!"

Slyšel jsem jak vychází schody ke mně do pokoje.

V:"To se tvůj pokoj jmenuje "tady" ode dneška?"
J:"Ahoj zlato."
Přišla ke mně a dala mi letmo pusu.
*zabručel jsem*

V:"Ahoj Jiminie...copak?"
J:"Tu pusu jsem ani necítil."
V:"Vážně... čím to bude?"
J:"No řekl bych, že paní mi dala až moc malou pusu myslím,-že si zasloužím větší."
V:"Jo?No, nevím jestli si to zaslouží pán."
J:"Myslim,že ano."
V:"Tak to potom..."

Políbila mě tak jak to umí jenom ona.

V:"...si teda pán zaslouží pusu."

Ukázala mi její krásný úsměv, na který se dívám každý den, kdy jsme spolu.

Konec vzpomínky

Nad tou vzpomínkou jsem se musel pousmát.

Z pohledu Veronicy

Otevřela jsem oči.Chtěla jsem vědět jestli je noc nebo den, ale zaujal mě on.
Usmíval se jako debil. Přitom se díval na silnici a nic krásného nebylo.

*šeptla jsem si*
V:"On je fakt nemocný."

Asi mě slyšel a podíval se do zpětného zrcádka na mě.Jeho úsmě byl pryč a vystřídal ho každodenní pokerface.

J:"Jediný kdo je z nás dvou nemocný, tak jsi ty."
V:"Pardon, ale já se neusmívám na cestu jak debil."
J:"Na to, že máš horečku tak jsi dost drzá."
V:"Jakou horečku?"
J:Spala jsi tak jsem šel pro deku do kufru..byla jsi bledá, tak jsem tě přikryl a šáhl na čelo..hořelo..takže děkuji by stačilo."
V:"Já tě o to neprosila."
J:"Jak chceš."
__________________🌼__________________
💫Hi guys💫
Po dlouhé době zase kapitolka.Omlouvám se,že je krátká ale mám pro vás překvapení,které chvilku potrvá.Ily💞