Skončila mi poslední hodina a šla jsem do skříňky si tam dát věci, které nemusím brát domů. Když jsem byla na odchodu tak mě někdo zastavil.
Jk: Veronico. V: Ano pane učiteli? Jk: Měl bych na tebe malou prosbičku. V: No, dobře a co to je?
Vypadal nesvůj, když chtěl něco říct... divné.
Jk: No... potřebuji pomoct s knihovnou. Poprosila mě paní knihovnice, jestli bych mohl tam pár knih zařadit. Přišli nějaké nové a napadlo mě, jestli bys mi nepomohla. Sám to nezvládnu. Měla bys to místo hodiny matiky, tím pádem bys zítra mohla na 9 do školy. V: Tak jo, jenom si zajdu na oběd Jk: Děkuji moc. Po obědě se sejdeme v knihovně. V: Dobře
Každý jsme se rozešli jiným směrem. Já do jídelny a on neznámo kam. Na obědě jsem byla zase sama, jak nečekané. BamBam nechodí na obědy. Má doma kuchaře, který mu vaří, co chce, tak proč by chodil tady. Lidi se se mnou moc nebaví, nerozumí si semnou a já s nimi nebo nechápou moje chování. Jídlo, které jsem dostala (jestli se dá tomu říkat jídlo), jsem vrátila.
Od té doby co se mi zdál ten sen jsem nějaká divná. Pořád nad tím přemýšlím. Šla jsem teda směr knihovna. V knihovně už mě čekal pan učitel, takže jsme rovnou začali třídit knihy do polic podle písmen autorů.
Jk: Veronico? V: Ano? Jk: Už víš co budeš dělat až skončíš střední školu? V: Upřímně... nevím. Chtěla jsem se živit malováním, ale není to tak lehký, jak jsem si myslela. Nejde se tím moc uživit, pokuď nejste dost dobří a kdo v dnešní době se nechá nakreslit a zaplatí vám za to? Málo lidí se najde. Potom jim řeknete cenu a oni se na vás dívají jako kdyby jste chtěli po nich milióny. Jk: Chápu. ale pokuď tě to tak baví a snažíš se zlepšovat, možná budou lidi mít zájem o tvá díla. Každý nějak začal, ale na druhou stranu máš pravdu, že se tím moc nedá uživit. Za zkoušku nic nedáš.
Dořekl svoji větu a mile se usmál. Divné... málo který učitel se na vás usměje.
Jk: A co jsi chtěla být jako malá?
Tahle otázka mě dost zaskočila, protože jak jsem chtěla, nemohla jsem si vůbec vzpomenout na své dětství
V: No... já ani nevím, nemůžu si vzpomenout na své dětství. Jk: To mě mrzí. Stalo se ti něco? V: Já ani nevím, prostě si nemůžu vzpomenout.
Podívala jsem se na něho a nevypadal zrovna v pohodě. Vypadal zklamaně a naštvaně.
V: Jste v pořádku pane učiteli? Jk: Oh, ano promiň, jen jsem se zamyslel.
Usmál se, ale nebyl to upřímný úsměv, byl falešný.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
__________________🌼__________________ 💫Hi guys💫 První kapitola v roce 2019.Doufám,že se vám líbila.Strašně moc vám děkuji za každé přečtení nebo komentář.💖
