Tam, kde je bolest normální

Tvoje bolest, moje bolest

Jakmile přijela sanitka a záchranáři mě prohlédli, došlo akorát tak ke zmateným pohledům, protože jsem na těle žádné újmy neměla. Bezradná byla i mamka a snažila se jim přesto všechno vysvětlit, co se se mnou dělo a co na vlastní oči pozorovala. Prakticky je donutila mě do nemocnice odvést a věnovat mi veškerou svou péči.

Hned jak sanitka zastavila před nemocniční budovou, máma byla rozhodnutá vzít mě okamžitě za doktorem, ale já se jí otráveně vytrhla a šla hledat Donathana, jenž byl pro mě momentálně důležitější. Lena čekala s ostatními v úzké chodbě s obřími dveřmi na jejím konci, kde to odporně páchlo desinfekcí a levným kafem z automatu. Celé Campari se tu sešlo, aby podpořilo kamaráda, ale ani jediný člen rodiny sem za zraněným gotikem nedorazil. Bylo mi z toho děsně. V takové situaci by tu rozhodně rodina být měla a jsem si stoprocentně jistá, že kdybych já byla na Donathanově místě, moje máma by tu byla snad ještě dřív než moje uspané tělo.

,,Bianco!'' Lena okamžitě vstala, jakmile se moje rychlé kroky rozezněly chodbou, a šla mě podpořit váhavým objetím. Moje vlasy připomínaly rozfoukané traviny na savaně, po mém válení se na zemi v pokoji, a žilky v očích mi do ruda popraskaly, čili jsem na okolí házela pohledy hladového upíra, což Lenu očividně vyděsilo. Jediná pozitivní věc na tom všem byla, že Donathanovo tělo bylo při operaci uspané, takže jsem následkem toho necítila žádnou bolest . Kdyby totiž Morbus působil i během operace, jsem přesvědčená, že bych to nezvládla.

,,Jak je na tom?'' zeptala jsem se tiše a snažila se udržet stálý hlas, ale ten bohužel nespolupracoval.

,,Zatím nic nevíme. Museli zastavit krvácení a taky pohmožděniny po airbagu. Silně se udeřil do hlavy, a to vypadá velmi vážně, ale polámal si i spoustu kostí v těle,'' shrnula mi rychle jeho stav a já se zajíkla. Najednou jsem si uvědomila, jak moc vážné to celé je, a představa, že bych měla přijít o někoho, jako byl Donathan, mě zevnitř drásala a zvenčí jsem se to už ani nesnažila maskovat.

Bože, v ten moment mi docházelo, jak moc jsem na něj vázaná. Měla jsem poprvé v životě pocit, že jsem našla duši, která by mě dokázala přijmout i s Morbusem. A o něco tak vzácného jsem nehodlala a ani nemohla zkrátka přijít. Byli jsme jako John a Claire ze Snídaňového klubu. Zkrátka nám trvalo, než jsme přišli na to, že naše osobnosti do sebe dokonale zapadají, protože jsme v jádru oba stejně zkažení. John, vyvrhel s velkou dávkou sexappealu, který ale nedokáže nechat pusu zavřenou a který je až moc drsný a zlý, protože se na něm život podepsal, a Claire, která se snaží být furt tak perfektní, ale ve skutečnosti je děsně namyšlená a sobecká a od dokonalosti má daleko. A to jsme přesně my. Já a Donathan. Oba zkažení a nepochopení okolím a možná právě proto, se k sobě tak hodíme.

Při autonehodě utrpěl těžké poranění hlavy, které způsobilo nitrolební krvácení, a tudíž musel podstoupit závažnou operaci, při níž mu doktoři ošetřili i pohmožděniny získané při nárazu airbagů do obličeje a hrudi. Airbag mu zlomil nos, dvě žebra a hrudní kost. Prakticky se Donathan zevnitř roztříštil stejně tak jako moje pocity, které jsem momentálně nedokázala srovnat dohromady. Možná, že kdybych mu o sobě pravdu řekla okamžitě, kdybych se furt tak nebála nepochopení, nezdrogoval by se a nenajel pod vlivem LSD do stromu. I kdyby mi teď kdokoli řekl, že přeháním a že blbnu, protože jsem ve stresu, tak se nezmění nic na tom, že si to přikládám za vinu. A jsem odhodlaná si vytrpět úplně všechno za svou tvrdohlavost, kterou oplýval většinou Donathan.

,,Když mi v noci zavolal a lámal se mu jazyk a já věděla, že v sobě má zase ty hnusný sračky, myslela jsem, že ho seřvu, že to bude všechno v pohodě, a on mi nakonec jen vyčte, jak jsem to s tebou a jím celý posrala. Jak jsem zničila mezi váma to hezký, za což se ti opakovaně omlouvám a ujišťuju tě, že jsem ti rozhodně nechtěla záměrně ublížit, ale naopak ti pomoct, protože tě mám hrozně ráda, B.