Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 91.

„Dobré ráno, Stello,“ pozdravil mě po chvilce nazpátek a též mě políbil krátce na čelo. Páni! Kam se poděly ty včerejší nekonečné polibky, kterými mě málem udusil? A kam se podělo oslovení ‚miláčku‘? Koukám, že je pořád naštvanej asi tak, jako já. Hodně moc!

„Tommyho jsem ti nachystala. Seš si jistý, že ho zvládneš pohlídat?,“ zeptala jsem se opatrně, když Tommy spokojeně dopapal svou přesnídávku a spokojeně se mu zavírala očička. Zapnula jsem mu pásky v sedačce a pohladila ho po tvářičce, než jsem se od něho odklonila a podívala se do Louisových očí, které mě překvapeně propalovaly.

„Myslíš si, že nedokážu pohlídat vlastního syna? Nehlídám ho poprvé, tak nevím, co najednou řešíš!,“ zvýšil na mě hlas, až jsem tam zůstala stát jenom s pootevřenou pusou a koukala za ním, jak v pohodě odchází zpátky do ložnice. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, ale tentokrát mi to nepomohla. Rychle jsem došla za ním a zavřela za sebou dveře, aby náš křik moc nepolekal našeho broučka.

„Já to myslela jenom tak, že když už máš to nahrávání, tak možná budeš chtít mít klid a ne se ještě starat o Tommyho! Myslela jsem si totiž, že jestli budeš chtít, tak zavolám Pezz, jestli by se o něho nemohla postarat i dneska,“ rozhodila jsem naštvaně rukama a s nevolí zjistila, že Louis mě totálně ignoruje. Přešla jsem tedy přímo před jeho zorné pole, které momentálně koukalo do skříně s jeho věcmi, a založila si ruce na prsou. „Myslela jsem si, že by jsi mi mohl aspoň odpověď, když už s tebou mluvím,“ zaťaly se mi zuby do sebe a já si ho nazlobeně měřila.

„A já zas myslel, že mám právo být se svým synem,“ přimhouřily se mu oči, když se na mě podíval. „Nechápu, proč by ho měla hlídat Perrie, když ho můžu pohlídat já! Včera jsem to tam domlouval a najednou z toho chceš vycouvat? Nemyslíš, že by měl být spíš s rodiči?,“ podíval se na mě překvapeně a skoro jsem měla pocit, že v jeho očích můžu číst výčitky.

„Chceš tím snad říct, že si ho mám vzít sebou na přednášky? Nebo co se mi tu snažíš vyčítat?,“ rozhodila jsem rukama do vzduchu a pak je nechala volně bouchnout do stehen, abych tím zdůraznila svou náladu, která byla zcela zřejmá.

„Nemusela jsi na tu školu vůbec začínat chodit znovu! Nebo mi snad nevěříš, když ti říkám, že se o vás dokážu postarat?,“ podíval se na mě podezíravě a já jenom překvapeně zamrkala.

„Co zas do toho pleteš tohle? Já si dodělávám poslední ročník, aby…,“ vrtěla jsem hlavou ze strany na stranu.

„…abys nemusela být se mnou, co?,“ uškrnul se a natáhl si na tělo bílé tričko s černým potiskem.

„Co to zase meleš? Posloucháš se vůbec?,“ zakřičela jsem na něj překvapeně a ukazováček a prostředník z každé ruky si položila šokovaně na čelo. „Já si dodělávám jenom ten poslední rok, který mi chybí k titulu doktorky. Abych pak mohla začít léčit a ty… a ty mi tady říkáš takový hlouposti? Já nechci nic víc, než jenom to, abychom byli spolu. Jako rodina. A ty jdeš přece taky nahrávat. To je v pořádku, že?,“ uškrnula jsem se ironicky a chodila z jedné strany ložnice na ten druhý.

„A ty se posloucháš? Myslíš si, že já nechci být s tebou? Nic jinýho nechci víc!,“ rozhodil rukama a podíval se na mě. Rychlými kroky přešel ke mně a chytl mě za pevně za ruce, které jsem měla opřené o čelo. Zvedl mi bradu, abych se mu podívala do očí, ale když jsem to udělal, už jsem v nich neviděla to rozzuřené žhnutí, které tam bylo ještě před malou chvílí. Už to byl ten pohled, na který jsem byla zvyklá. „Promiň, choval jsem se jako idiot. Vím, že toho je na tebe teď moc. Promiň,“ vydechl a zlehka mě políbil na rty. „Ne, na tebe se prostě člověk nedokáže dlouho zlobit,“ pousmál se slabě a ukazováčkem své levé ruky mi přejel po spodním rtu.