Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)

- část 86.

LOUIS:

Vzbudilo mě brzy ráno překvapivé zjištění, že druhá půlka postele vedle mě je prázdná. Nepřítomně jsem si tedy prohrábl vlasy a donutil se aspoň posadit na posteli. Bezmyšlenkovitě jsem se protáhl a koukl se kolem sebe. Dobrý. Probudil jsem se přesně tam, kde jsem si pamatoval, že jsem usnul. Aspoň něco je v normálu. Postavil jsem se tedy a s pootevřenýma očima se vydal do pokoje, který se nacházel blízko toho našeho. Jedině tam, mohla být Stella v šest hodin ráno. A nemýlil jsem se. Seděla u Tommyho postýlky a ruce nechala natažené volně k němu. Jediné, co mě dost překvapilo, bylo, že měla hlavu dost nepřirozeně předkloněnou k hrudi.

„Stello… Tommy už spí, pojď si ještě na chvilku lehnout,“ zašeptal jsem blízko u ní po zjištění, že Tommy je schoulený ke druhé straně postýlky. Naproti té, u které Stella seděla. Pohladil jsem ji po vlasech a pak ji pohled plně věnoval. „Pojď, všechno je v pořádku,“ usmál jsem se na ni, ale ona na můj hlas opět nijak nezareagovala. Proto jsem se k ni sehnul a jemně ji ukazováčkem nadzvedl hlavu za bradu a ona… ona spala taky. Usmál jsem se tomu, jak tady tak divně dokázala usnout a dal si její ruce opatrně za krk, abych ji nevzbudil. Jednou rukou jsem ji chytl těsně pod zadkem a tou druhou ji omotal kolem jejích ramen, abych ji dokázal v pořádku zvednout ze země.

Potichu jsem za námi zavřel dveře Tommyho pokoje a něžně si ji celou přitulil k tělu. Byla tak sladká. A ještě k tomu, jak roztomile spala a dýchala do mého krku. Zavřel jsem tiše dveře i za námi v ložnici a přešel k posteli, do které ji položil. Stella se okamžitě přetočila na bok a nohama se zamotala do peřiny. Lehl jsem si proto natěsno k ní a jejím zádům a mé tělo dokonale obkreslovalo to její. Jako ta nejvěrnější kopie. Rukama jsem jí něžně přejel po stehnech a zadečku, až jsem je nechal obmotat se kolem jejího pasu. Mé rty se naklonily k jejímu uchu a jemně ji nad něj políbily. Stella se jenom slabounce zavrtěla svou pánví o tu mojí, až jsem si tlumeně zavzdychal do vlasů a pak, když se pohnula víc, jsem musel hlavu zabořit hluboko do polštáře, abych ji ještě nevzbudil.

Cítil jsem na každém kousku mého nervového zakončení, že myslí jenom na ni. Samozřejmě, že jsem věděl, že vedle stále ještě spí Tommy, který se může každou chvilku vzbudit, ale to tak nějak ustupovalo něčemu jinému. Možná, že i v tuto chvíli silnějšímu. Sjel jsem ji rty z jejího ouška ke krku, na který jsem se opět přitisknul o něco vášnivěji, ale stále si říkal, že ji ještě nechám spát. Že ji nebudu budit. Stella, v tuto chvíli snadno poddajná, si slabě vzdychla a já se pro sebe musel usmát. Třeba se ji o mně aspoň zdá…

„Lou… co to děláš?,“ zeptala se trochu rozespale, když jsem ji slabě zkousl její citlivou kůži na krku. Její oči zůstávaly dále zavřené, ale její srdce se o něco zrychlilo a zároveň i jeho hlasitost v každém bouchání se zesílila. V tuto chvíli mi to přišlo jako jedna z těch nejroztomilejších a možná i nejvíc sexy věcí, co jsem za těch devět dlouhých měsíců zažil. Ale to, co se mi na tom líbilo nejvíc, byl ten fakt, že přes Stellu už nemůžu ublížit Tommymu. A opravdu, ten pocit byl v mnoha ohledech velmi osvobozující.

„Nic…,“ zalhal jsem ji se slabým úsměvem do krku a pomalu přesouval své rty přes její čelist, která byla lehce otevřená. Objal jsem ji pevněji kolem pasu a víc si ji přitulil ke svému tělu. Nemusel jsem se bát toho, že ji vzbudím. Už byla vzhůru. Sice možná mou vinou, ale to teď nebylo tak důležitý. Sjel jsem ji měkce vrchními zuby po celé délce krční tepny, až Stella zaklonila hlavu blíž k mému ramenu. Její vlasy mě něžně polechtaly na krku a já se znovu uškrnul. Přetočil jsem si ji pod sebe a jemně ji přejel bříšky prstů pod jejím tričkem od pyžama, které jsem ji slabě povytáhl nahoru.

„Ehm… Louisi,“ zašeptala Stella překvapeně a pokoušela se odkulit z místa, kde ležela. Jenom jsem se usmál opět do její zadní části krku, na asi čtyři z jejích sedmi obratlů a jednoduše ji to nedovolil. Měla odhalené asi dvě třetiny zad, když si s povzdechem vydechla a zašeptala. „Lou… říká ti něco šestinedělka?,“ zeptala se jemně a čekala, jak se k tomu postavím já. Já jenom okamžitě nechal putování po jejích zádech a své rty odtáhl od jejího krku a jejích vlasů.

„Cože?,“ zasekl jsem se a otočil jsem se na bok, abych na ní neležel. Skulil jsem se na stranu a cítil, jak se mé obočí svraštilo. Zamyslel jsem se nad tím, co mi řekla a ruce si překvapeně založil na hrudi. Čekal jsem, že mi to všechno pěkně celý vysvětlí, ale ona se na mě jenom provinile podívala. Spravila si pyžamo zpátky na své místo a přetočila se na záda.

„Nezlob se na mě, Louisi,“ zašeptala opatrně a váhavě mě pohladila po předloktí.

„Ale já se na tebe přece nezlobím, jenom mi to vysvětli, prosím,“ zamumlal jsem a čekal, co bude říkat. Stella se jenom tak nervózně zavrtěla a pak se na mě podívala přes své dlouhé řasy nevinně.

„No… prostě. Prostě mi dej trochu času a ono to přijde tak nějak samo, hm?,“ zamumlala a přitulila svou hlavu k jednomu svému ramenu.

„Počkej. Ehm… tím mi chceš říct, že ještě šest týdnů, jo?,“ zeptal jsem se s vykulenýma očima a otevřenou pusou, když mi došlo, co mi svými slovy chce říct.

„Možná míň, možná víc,“ pokrčila rameny odevzdaně a nervózně se kousla do spodního rtu.

„Aha,“ povzdechl jsem si mrzutě, založil si ruce za hlavou a začal se dívat do bílého stropu nad sebou. Stella si opět smutně povzdechla a svou hlavu si váhavě opřela o mou hruď.

„Zlobíš se na mě moc?,“ zeptala se bojácně a pofoukala mi na krk.

„Ale ne,“ vydechl jsem svorně a objal ji kolem pasu. Věnoval jsem ji polibek na čelo a odevzdaně ji pohladil po ramenech.

„Určitě ne?,“ zeptala se starostlivě a její rty se váhavě dotkly mého krku.

„To víš, že ne,“ pousmál jsem se a chtěl ji dát další pusu, když v tom se z vedlejší místnosti ozval malý Tommy. Stella se okamžitě odtáhla a nechala mě tam samotnýho. A je to tady zase…

………………………

„Ahoj,“ přivítal jsem se s celou svou rodinou, která nás dneska navštívila až u nás doma v Londýně. Se všemi jsem se objal a mamce vtiskl polibek na tvář, kterou mi okamžitě nastavila. Mé čtyři nejstarší sestry mě úspěšně ignorovaly s pouhým zamumláním pozdravu a obloukem mě obešly, aby co nejdříve viděly svého prvního synovce, který zrovna obědval – za přítomnosti Stelly – v našem obýváku.

„Ahoj,“ usmála se na mě mamka s úsměvem od ucha k uchu a v náručí pevně svírala malého Ernesta, který se na mě usmíval. V jejím hlase jsem mohl slyšet nedočkavost a zároveň i velké nadšení. Právě teď úplně poprvé uvidí svého prvního vnoučka. A možná i posledního, kdo ví? Zula si boty v chodbě a pokračovala bez vyzvání dál za zvukem slabého mlaskání.

„Taky tě rád vidím,“ poznamenal jsem, když jsem se na chodbě ocitl sám a rychle za všemi zavíral dveře našeho bytu. Vydal jsem se za těmi, kteří skoro sborově ze sebe vydali nadšené vydechnutí a já se mezitím postavil se za svou mamku, které jsem ruce položil na její ramena. „Tak co na něho říkáš?,“ zeptal jsem se hrdě, když k nám Stella zvedla hlavu a zářivě se usmála na všechny. Kolem sebe.

V první řadě se omlouvám všem, kteří tuto část čekali dříve,... ALE!!! Sama jsem docela ráda, že jsem to stihla aspoň takhle, protože jsem měla celý den teplotu, je mi strašně blbě, mám úplně nateklý mízní uzliny a oči, rýmu jako trám a ještě ke všemu pořádný kašel :( a navíc jsem se musela učit na zítřejší písemku z dějepisu... prostě paráda :/ snad se moc nezlobíte :) moc v to doufám... jinak zase posílám do Vašich domovů moře díků za nádherné komentáře, hromadu za votes a i za ten neuvěřitelný počet přečtení, který na mě čekal dneska po otevření!!! :33 mockrát Vám za to děkuju :*** děkuju za všechno a pokračování se pokusím přidat opět, jakmile to jenom trochu půjde :) Love you guys,

Lucka :)