••Depression because of you••

*26

Ráno jsem se probudil v posteli sám, ještě rozespalý jsem vešel do kuchyně a posadil se ke stolu.

Mae tam lítala a dělala snídani, která by nasytila i naše sousedy.

Když měla všechno naservírované a upravené tak jak chtěla, dovolila mi se konečně najíst.

Vyzkoušel jsem všechno, co připravila, ale ona se jídla skoro nedotkla.

,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

,,Ano" usmála se, ale já věděl, že je to jen přetvářka.

,,Myslel jsem, že mi věříš."

,,Věřím ti."

,,Tak mi nelži, že ti nic není."

Sklopila hlavu, ale nic neřekla. Nechtěl jsem ji nutit, ale když mi bude všechno tajit, tak ji neochráním. Nebyl jsem ale naštvaný na ní, ale na sebe, kdybych se zachoval jako chlap...

Kuchyň se začala plnit hrobovým tichem, nevěděl jsem jestli bude vhodné něco říct nebo mlčet.

Z ničeho nic se zvedla a odešla od stolu, odsunul jsem židl a než jsem se stihl pohnout řekla:,,Zůstaň tady, prosím." Asi mou pozornost nechtěla, ne asi spíš vůbec. Bezmocně jsem seděl u jídelního stolu a přemýšlel jsem, co bych pro ni mohl udělat.

Seděl jsem tak asi hodinu, dokud se neotevřely dveře z jejího pokoje, její tvář jsem neviděl jen chvíli, ale i tak mi moc chyběla. Byl jsem jako začarovaný, čekal jsem až mi dovolí od stolu odejit a chtěl jsem ji obejmout. Tak moc jsem chtěl.. ale strach z odmítnutí mě zastavil. Jakobych čekal na povolení nebo příkaz, ale ona kolem mně jen prošla a začala uklízet.

,,To se teď spolu nebudeme bavit?" Zeptal jsem se a předem se bál odpovědi.

Neodpověděla.... A odešla.

,,Potřebuji jen čas." Řekla potichu a dveře se zavřely.

Nechápal jsem to, proč si mě pouštěla k tělu, když o mně nemá zájem?