Tajemství osudu II - Život není hra ✔

37. kapitola

,,Je uvnitř."  

Alex přešel ke dveřím a zamával se zámkem. Zámek nepustil. Vzal jednu z pochodní a kovovým koncem začal mlátit do zámku. Po delším snažením zámek cvaknul a dveře povolily. Rychle jsem zámek sundala a vrhla jsem se dovnitř. Matteo se země opíral jen špičkami bot a ruce měl připoutané ke zdi. Hruď měl od krve. Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila jsem k němu.  

Sáhla jsem mu na obličej. ,,Matteo?" Nevnímal. Chytla jsem ho pevněji zatímco Alex se snažil zbavit okovů. ,,Matteo?" Jemně mu zakmitaly víčka. ,,Matteo!" Najednou otevřel oči a pohnul se mu ohryzek. 

,,Kolikrát jsem ti říkal, že nejsem ten tenhle posera?" Spatřila jsem Gabrielovi oči. Musela jsem se zasmát. Nikdy mi jeho přítomnost nepřišla příjemnější. Alex konečně dokončil svou práci a želízka na Matteovo rukou povolila. Ze všeho nejdřív se zhroutil na kolena. S Alexem jsme ho podepřeli. ,,Nepatří tenhle, k tomu zmetkovi, co mě tu uvěznil?" Gabriel se podíval na Alexe.  

,,I ve válce se mění strany." Zamumlala jsem a táhla ho dál.  

S Alexem jsme ho vylezli ven ze sklepení a utíkali dál přes kuchyň k zadnímu východu. Alex stále sledoval prostor kolem nás. Nakonec jsme se dostali z domu. Spěchali jsme přes trávník, mezi stromy až jsme se dostali ke Chrisovo autu. Ten nás uviděl a spolu s Crystel k nám běželi. 

,,Jste v pořádku?" Chris si mě prohlídl.  

,,Musíte odsud okamžitě vypadnout." Zadíval se na nás Alex. Z domu se začaly ozývat rychlé kroky a hlasy. ,,Dělejte!"  

S Chrisem jsem Gabriela naložili do auta. Chris se rychle posadil na stranu řidiče, já zaváhala. Sledovala jsem ty dva, co nám právě zachránili život. Nemohla jsem je tu nechat. 

,,Na co čekáš?" Zeptala se Crystel. 

,,Nemůžu vás tu nechat." 

Crystel se pousmála. ,,Jasně. Že můžeš." 

,,Ne." Zavrtěla jsem hlavou.  

,,Nic se nám nestane." Dodal Alex klidně. 

,,Ale..."  

Crystel se na mě naléhavě podívala. ,,Jdi! Chceš přece zachránit svýho přítele. Jestli si nepospíšíš, umře. My to zvládneme." Lehce se pousmála. 

Sekundu jsem váhala, poté jsem přikývla. ,,Dobře, ale jestli se necháte zabít, tak vám slibuju, že vaše duše nebudou klidně spát." Oba se na mě zakřenili. Nastoupila jsem a Chris vyjel. Naposledy jsem se ohlédla. Modlila jsem se, aby se jim nic nestalo... 

*** 

Chris měl oči na silnici, Gabriel spal a já vyhlížela z okna.  

,,Budou v pořádku." Zamumlal Chris, jako by tušil, na co myslím. 

Povzdechla jsem si. ,,Jo. Snad." Zadívala jsem se na cestu. ,,Kam vůbec jedeme?" 

Chris se na mě na moment podíval. ,,Tam, kde by mohli vědět, co s ním." Poukázal na Gabriela.  

,,A to je kde?" 

Chris zatočil volantem. ,,U jeho otce. Pokud si s tím má někdo poradit bude to jeho táta." 

Obejmula jsem si paže a sledovala jsem cestu před sebou. ,,Tebe nezajímá, proč jsem lhala o tom, že Matteo není Matteo?" 

,,Nemusím se na tohle ptát. Došel mi důvod."  

Přikývla jsem. ,,Jsem ráda, že si zpátky Chrisi." 

Usmál se. ,,I já. Chybělo mi to tu. Nikde se nezažije tolik drama, jako v tomhle městě." 

Zasmála jsem se. ,,Myslíš, že mu jeho otec opravdu pomůže." 

,,Nevím... ale je to naše jediná možnost. Samozřejmě ne všechno je to o Matteovi... nezapomeň, že jde taky o toho druhého." Jistě... Gabriel... 

,,Ví o tomhle, ještě někdo?" Napadlo mě. 

,,Zatím jen Quinn. Ale jak ji znám budou to za chvíli vědět všichni." Uchechtl se. ,,Co vůbec tvoje hlava?" Koukl na mě. ,,Ten Trevis je, ale hajzl..." 

Usmála jsem se a lehce se opřela o jeho rameno. ,,Jsem v pohodě. Jen mě trochu bolí hlava. Pokud ti to nevadí, na chvíli si lehnu." 

Chris mě jednou rukou pohladil po hlavě. ,,Jen spi. Vzbudím tě až tam budeme." 

,,Dobře." Zavřela jsem víčka a snažila se usnout... 

*** 

Probudilo mě jemné vrtění s mým ramenem. Otevřela jsem oči a pohlédla Chrisovi do tváře.  

,,Jsme tu..." 

Zamrkala jsem a posadila jsem se. ,,Už jsme na místě?" 

Chris přikývl a vylezl ven. Také jsem vylezla a porozhlídla jsem se kolem. Bylo tu spousta stromů. Chris došel k hezkému domu. Pamatovala jsem si ho. Tenkrát mi šlo taky o život. Chris zazvonil. Několik minut bylo ticho jako v hrobě. Jeden by si myslel, že uvnitř nikdo není, pak se ozval zámek, a nakonec se otevřely dveře. Před námi se zjevil hezky vypadající blonďák se dvoudenním strništěm. Prohlídl si nás a pokud byl překvapený, tak to moc dobře skrýval.  

,,Ale..." Pousmál se Matteův otec. ,,Komu jde tentokrát o život?" 

Chris se na něho vážně podíval. ,,Vašemu synovi. Matteovi..." V tu chvíli se Matteův otec přestal usmívat a jeho výraz se změnil v ustaraný...