Tajemství osudu II - Život není hra ✔

29. kapitola

,,Ahoj. Tak jak bylo u Liama?" Vytáhla jsem si učebnici a pousmála se na něho. Gabriel neodpovídal, proto jsem se na něho zadívala. ,,Ehmm... děje se něco?" 

Gabriel po sekundě lehce vydechl. ,,Ne." Pousmál se. ,,Bylo to v pohodě." 

Stiskla jsem rty. ,,Tak jo." Vylovila jsem z tašky ještě úkol. ,,Chovali jste se k sobě slušně?"  

,,Snažil jsem se." Prokřupnul si krk. 

,,Tak ty si se snažil?" Zasmála jsem se. 

Gabriel mě sjel pohledem. ,,Jsem rád, že se bavíš. 

,,Promiň. Jen jsem očekávala, že budeš Liama spíš chtít zabít. Nechci tím říct, že je to špatný člověk, to ne. Je to úžasný jedinec, ale ty nejsi zrovna přátelskej. Vzpomeň si na naše první setkání." 

Gabriel si pročísnul vlasy. ,,Chtěl jsem tě zabít." 

,,Pořád mě chceš zabít." Usmála jsem se. 

Gabriel se také usmál. ,,Ano, ale je to o něco menší touha." 

,,Opravdu?" Pozvedla jsem obočí. 

,,Možná..." Zakřenil se. Uchechtla jsem se a jemně ho šťouchla do ramene. Vážně to byl blbec... 

*** 

Bylo po poslední hodině. Zrovna jsem sklízela učebnice do skřínky, když mě přepadla Isabell. ,,Ahoj." 

Usmála jsem se. ,,Ahoj. Dlouho jsem tě neviděla." To byla pravda. Isabell dlouhou dobu nebyla ve škole. 

Isabell se opřela zády o skřínky a pousmála se. ,,Jo. Měli jsem doba něco na vyřízení." Vážně se na mě podívala. ,,Vždyť víš... Matteo a tak." 

Přikývla jsem. ,,Rozumím. Co tvoji rodiče? Jak to zvládají?" 

Isabell si vytvořila na hlavě vysoký ohon. ,,Táta docela v pohodě. On a Matteo si nikdy nebyli zrovna blízcí. Vlastně jsem měla pocit, že pokud je někdy necháme doma samotné, tak dům nejspíš nevydrží. Opravdu se nemusí." Smutně se usmála.  

,,A tvoje máma?" 

Isabell odstoupila od skříněk a já zavřela tu svou. ,,Máma je hlavně ráda, že je Matteo v pořádku. Samozřejmě si přeje, aby už se vrátil domů. Má o něj pořád strach, přece jenom je to máma." 

,,Chápu." Společně jsme kráčely chodbou směrem k východu. ,,Proč se vlastně nemají rádi. Matteo a tvůj otec?" 

Isabell si povzdechla. ,,Nevím. Asi je to tím, že jsou to chlapy, a navíc úplně rozdílní. Každý z nich má svou vlastní hlavu. Můj otec je navíc tak trochu diktátor. A jak víš, tak není dobré být vždy diktátorem. A u Mattea už vůbec ne. Bylo jasný, že Matteo ho tímhle přístupem nikdy nepřijme a můj otec si nikdy nezíská jeho respekt."  

Popotáhla jsem si ucho tašky na ramenu. ,,Tvůj otec je děsivej." Zamumlala jsem. 

Isabell se zasmála. ,,To rozhodně. Jako dítě jsem se ho taky bála. Ale byl to můj táta. Nic mi nikdy neudělal. Jen jsem se málem pokadila strachy, když na mě zvýšil hlas." 

Tomu jsem se musela zasmát. ,,Myslím, že se ti ani nedivím." Vyšly jsme na školní dvůr, kde jsme se zastavily. 

,,Jedu do města něco koupit, nechceš jet se mnou? Ocenila bych nějakou přátelskou společnost v autě... Pořád z toho mám docela závratě." 

,,Proč ne." Doma na mě stejnak nic nečeká...  

*** 

S Isabell jsem prošly tak padesát obchodů s oblečením. Zabralo nám to nespočet času, ale Isabell vypadala spokojeně, takže jsem nic neříkala. Z domova se mi nikdo neozval, což bylo zvláštní, ale namlouvala jsem si, že možná, když mám ty narozeniny, tak mi chtějí dát pokoj. Máma a táta se dneska ráno chovali dosti tajuplně. Popřáli mi všechno nejlepší a odešli do práce. Na ně to vypadalo až moc jednoduše. Podivné... S Isabell jsme procházely kolem obchodu s muzikou. Ani nevím proč, ale lákalo mě vejít dovnitř. Zatáhla jsem Isabell za ruku a společně jsme vešly. Isabell se ihned vrhla k nějakému stojanu, kde nejspíš viděla svého idola. Já bloudila kolem a sledovala nespočet CD, sluchátek, mp trojek, a dalších věcí. Jedno CD mě zaujalo. Byla jsem ráda, že si člověk mohl poslechnout jakoukoliv muziku, co tu prodávali. Vzala jsem do ruky sluchátka a zapnula hudbu.