Tajemství osudu II - Život není hra ✔

21. kapitola

Gabriel na mě nezaujatě zíral. Po chvíli se odrazil od stolu a udělal ke mně dva dlouhé kroky. ,,Mám hlad." 

,,Ohh... vážně?" Zamrkala jsem na něj. ,,A novou plenku by si naše děťátko nepřálo?"  

Gabrielovi poskočil koutek a učinil ke mně poslední krok, než se ocitl v mé intimní zóně. ,,Mě by stačilo jen nasytit." Naklonil se ke mně. Než se však stačil přicucnout na mé rty, strčila jsem mezi nás ruku.  

,,Jestli se na mě ještě někdy budeš chtít bez dovolení přisát, jako pijavice, tak tahle pěst bude dost rychlá a daruju ti, že zasáhne cíl." Výhružně jsem ho sjela pohledem a Gabriel se zasmál.  

Bez dalšího slova jsem ho obešla, ale než jsem stihla udělat pomalu dva kroky, tak jsem byla přiražena ke zdi. Neptejte se mě, jak se tohle stalo, protože já jsem to také nepochopila. Zvedla jsem pohled a setkala jsem se s Gabrielovo zrakem a usměvavou tváří svého přítele.  

,,Ale... ale... Ty jsi opravdu nevychovaný človíček." Zakroutil hlavou ze strany na stranu. ,,Takhle by to nešlo." 

,,Myslím, že zrovna od tebe tohle slyšet nepotřebuju."  

,,Neříkala jsi zrovna včera, že mezi sebou máme dohodu, která by se měla dodržovat."  

Uchechtla jsem se. ,,Ale... Nevzpomínám si, že jsme do ní zařadili něco o narušování mé svobodné vůle."  

,,Tohle je součástí udržení mrtvolky naživu." Mrtvolky...! 

,,Řekl si právě mrtvolka?" 

,,Říkám mu různě. Máš s tím problém?" Pousmál se. 

,,Momentálně mám problém s tím, že bych ráda byla opět svobodná. Takže bylo by možné mě pustit?" Naštvaně jsem na něj hleděla. 

,,Hmm..." Gabriel se ke mně nahnul neskutečně blízko, až jsem musela tlačit hlavu do zdi, abychom se nedotkli rty. ,,Dneska tě ušetřím." 

,,Jak laskavé." Zašklebila jsem se. Za ty jeho hry bych ho nejradši nacpala do nádoby a odstřelila ho na Mars. 

*** 

Škola byla dost náročná. Nebylo to jen tím, že jsem Gabriela polovinu dne musela poslouchat, jak naříká, ale také tím, že jsem dnes musela pomáhat ve školní jídelně, a to s Crystel. Ta holka se nebyla schopná dotknout pomalu jediného talíře. Myslela jsem, že mi z ní hrábne. Navíc ty její kecy. Měla jsem pocit, že mi bouchne mozek. Myla jsem asi sedmdesátý talíř a už jsem toho začínala mít plné zuby. Člověka by ani nenapadlo kolik blbých talířů se ušpiní za jediný školní oběd. Divila jsem se místnímu personálu, že z té porcelánové běloby ještě nedostali syndrom vyhoření. Chudáci... Domyla jsem poslední talíř ze své poloviny. Vypnula jsem kohoutek s vodou a úlevně jsem vydechla. Pootočila jsem hlavu stranou a zadívala jsem se na Crystel. Musela jsem se uchechtnout. Zápasila s tím nádobím, jako by mezi ním byla mořská příšera. Všimla si, že na ni koukám.  

,,Co! Za tohle všechno můžeš ty!" Praštila rukami do napuštěného dřezu a voda jí přitom vyšplouchla do obličeje. Začala jsem se smát. V ten moment po mně Crystel hodila tak studený pohled, že by při něm zamrzlo i moře. Mě však jen rozesmál o něco víc. ,,Ty!" Nabrala hrst vody s bublinkami a chrstla ji po mně. Schytala jsem vodu přímo do obličeje. Otřela jsem si obličej a popadla jsem zbylí dortík a mrskla jsem ho po ní, jako odplatu. Nehodlala jsem skončit u vodní bitvy, jako minule. Crystel schytala dortíkem přímo do svetru. Šokovaně vykřikla. ,,Ten byl drahej!!" Naštvaně popadla hrstku špaget a už to po mně letělo. A přesně tak nějak začala naše kuchyňská válka, kterou zastavil až příchod hlavní kuchařky.