Tajemství osudu II - Život není hra ✔

17. kapitola

Po nekonečno sekund se usmál. ,,Je mi fajn, sestřičko." Gabriel mi věnoval pohled. ,,Angie mi věnovala až nadstandartní péči." Mrkl na mě a já mu ukázala stisknutou pěst.  

,,To jsem moc ráda." Isabell Gabriela pohladila po ramenu a poté si napustila sklenici vody a napila se. Když po chvíli sklenici odložila do dřezu a rozhlídla se kolem, dostala její tvář nechápavý výraz. ,,Co se to tu stalo?"  

Odkašlala jsem si. ,,Ale jenom G.." Polkla jsem nevyřčené jméno. ,,Matteo dostal hlad a tak trochu nevěděl co si dát nebo možná kde co je..." Pozvedla jsem ramena.  

Isabell se začala smát. ,,Chudák Matti. Musí mít vážně hlad, když to tu takhle zřídil." Otočila se a pustila se do úklidu. ,,Mimochodem... volala jsem domů. Máma, co nevidět přijede. Neskutečně se na tebe těší."  

Ohhh můj bože! Jen ne jeho máma!! Můj mozek mi začal vysílat poplašné vibrace. Tohle nebylo dobré. Co když ho pozná!? Co když zjistí, že Matteo stále spí někde hluboko ve své duši!? Co budu dělat!? Najednou mi na hlavě přistála ruka. Zvedla jsem pohled a střetla se s Gabrielovým zrakem. Sklonil se ke mně.  

,,Proč takové obavy, zlatíčko?" Zašeptal mi do ucha. Proč asi!?? ,,Bojíš se, že nás jejich mamina prokoukne?" Střelila jsem po něm pohledem. Čte mi snad myšlenky?  

,,Co byste si vůbec dali ke snídani?" Zeptala se Isabell. 

,,No... mě je to nějak jedno. Ať si vybere Matteo." Kouzelně jsem se na Gabriela podívala. Gabriel mě naopak sledoval výhružným pohledem. V duchu jsem se musela smát.  

,,Co máte dneska vůbec v planu?" Pokračovala Isabell v uvolněné konverzaci. 

Zamyslela jsem se. Dneska jsem musela nějakým způsobem dostat Gabriela z tohohle domu. Nebylo to tu bezpečné. Hrozilo nám, že nás každou chvíli někdo prokoukne. Navíc musela jsem Gabriela mít pod dohledem a zároveň ho držet dál od ostatních a co nejdál od sebe. Netušila jsem, co se mu honí hlavou. Dokonce ani to co má v plánu. Nevěděla jsem o něm vůbec nic, a přesto jsem mu musela věřit, protože jedině on mohl udržet Mattea na živu. Povzdechla jsem si. Proč jsem nemohla žít jako ostatní holky v mém věku. Právě teď bych řešila problémy se svými splihlými vlasy. Problémy s tím, že nemám co na sebe, i když bych měla oblečení plný šatník. Problémy s raním vstáváním do školy. Obyčejné problémy s rodiči, které by způsobovaly mé pozdní flámování venku s přáteli. A nakonec naprosto běžné problémy s kluky. Jednoduché a prosté problémy. Pokud si většina dívek přála žít neobyčejný život, tak já si naopak přála život obyčejný. Bohužel pro mě, nevyplnitelné přání...  

,,Angie...?" 

Vzpamatovala jsem se. ,,A-ano?" Koktala jsem. 

Isabell už stihla uklidit značnou část kuchyně a zároveň přitom připravovat snídani. Pomalu se na mě podívala. ,,Ptala jsem se co máte dnes v plánu?"  

,,Ehmm..." Zatahala jsem se tričko. ,,Nejspíš se půjdeme nadýchat trochu čerstvého vzduchu." Jooo! Čerstvý vzduch... 

Isabell se pousmála. ,,To zní dobře. Matteo by se měl trochu projít." Poté se otočila zpět k lince a pokračovala ve své práci.  

,,To určitě." Souhlasila jsem a zároveň jsem popadla Gabriela za ruku a táhla ho ven z kuchyně. Když jsem se dostala, co nejdál a byla jsem si naprosto jistá, že nás Isabell neuslyší, promluvila jsem. ,,Musíme odsud dneska zmizet." Gabriel se díval někam dolu. Také jsem tím směrem pohlédla. Stále jsem ho držela za ruku. Hned jsem ho pustila.