Tajemství osudu II - Život není hra ✔

8. kapitola

,,Ani slovo.“

,,Hmm… Nelíbí se mi a ten Trevis už vůbec ne.“ Založil si ruce.

,,Jo, to mě taky ne.“ Povzdechla js3m si. ,,Co vůbec ty. Nechci být nijak dotěrná, ale Trevis mlel něco o nezahojené duši. Si v pohodě?“

Liam se usmál. ,,Neboj se. Jsem v pohodě. Jen moje duše potřebuje pár chvil na zotavení.“

Usmála jsem se. ,,Chápu.“

,,Jak je na tom Matteo?“ Zeptal se najednou.

Nadechla jsem se a zkousla si ret. ,,Já vlastně nevím. Říká, že je v pohodě, ale…“

,,Ale?“ Opakoval po mně.

,,Ale mě to tak nepřijde.“ Vydechla jsem a přejela prstem po lavici. ,,Nevím co si mám myslet.“

,,Důvěřuj mu.“ Liam mě poplácal po ruce. ,,To je všechno co musíš udělat. Stačí jen důvěřovat a neopustit ho, protože i když se ti to možná zdá jako nesmysl, tak on tě potřebuje.“

,,Děkuju Liame.“ Usmála jsem se na něj. ,,Jsi skvělej.“ Liam se zakřenil…

***

Ke konci školy jsem se musela stavit u naší lektorky. Dostali jsme nějaké další materiály k vypracování. Slečna Rosová měla dnes dobrou náladu. Usmívala se a tvářila se, jako by zrovna spasila celý svět. Nevím, co se jí stalo, ale ať už to bylo cokoliv, mohlo by to pokračovat. Od lektorky jsem se pozastavila v knihovně, kde jsem si vypůjčila nějaké studijní materiály a nakonec jsem se vydala domů. Doma jsem však dlouho nezůstala. Dneska jsem měla směnu s Isabell. Popadla jsem tedy jen svou tašku a znovu vyrazila na cestu. Jen co jsem dorazila, pustila jsem se do práce. Musela jsem vyčistit regály od skoro vyprodaných titulů. Isabell mezi tím pořizovala objednávky a obsluhovala za pultem. Byly jsme už dost sehraný tým a pracovalo se nám spolu dobře. V půl pátý jsme si daly pauzu. Isabell uvařila kávu a donesla jablečný koláč, který nám poslala paní Brooksová.

,,Takže jaký z toho máš pocit ty?“ Napadlo mě uprostřed ticha.

,,Pokud jde o to fiasko s Trevisem, tak opravdu nevím.“ Isabell pokrčila rameny. ,,Jen mě znepokojuje fakt, že ho zajímá Matteo.“
Přikývla jsem. ,,Přesně tak.“ Zvedla jsem k ním pohled. ,,Myslíš, že se opravdu něco děje?“

,,Já nevím.“ Pohled mi opětovala. ,,Já jen vím, že Matteo se poslední dobou opravdu chová podivně.“

,,Jak to myslíš?“ Odložila jsem talířek.

Isabell můj pohyb napodobila. ,,Jen… mám z něho zvláštní pocit. Celé dny teď tráví ve svým pokoji. Ne, že by to dřív nedělal, ale teď je to jiný. Nechodí ani moc dolu. Skoro nejí a náš dům je každým dnem cítit víc a víc smrtí.“

,,Co to znamená?“

Isabell si projela prsty vlasy. ,,Znamená to, že ho navštěvuje víc a víc duší.“

,,Nic mi o tom neřekl.“ Přiznala jsem tiše.

Isabell si povzdechla. ,,Netrap se Angie. Brácha už takový prostě je. Je zvyklý řešit vše samostatně.“

,,Jo, všimla jsem si.“ Povzdechla jsem si.

Isabell se usmála a opřela si bradu o opěradlo židle. ,,Je dobře, že jste se vy dva potkali. Myslím, že k sobě dokonale sedíte.“

,,Já ti nevím…“

,,Věr mi. Patříte k sobě.“ Doufala jsem, že je to opravdu pravda.