Tam, kde je bolest normální

Naše nevím

,,Promiň, Bianco, já jen nechci, abys o něm měla nějak příliš hezký iluze,'' zašeptala zdráhavě a já si své ráno čerstvě nalakované nehty zaryla silně do dlaní. Okusovala jsem si koutek rtů a snažila se dívat jen před sebe, protože čelit třem soucitným pohledům mých kamarádek mi nepřinášelo zrovna dobrý pocit.

,,Já vím,'' povzdechla jsem si nakonec a promnula si stehna pod otrhanými džíny, jejichž pal mi byl stále ještě nepříjemný.

Chvíli bylo ticho, než si Lena rozpačitě odkašlala a napřímila se. Podívala se přímo na mě a z pronikavých očí jsem jí vyčetla sotva znatelné varování.

,,Pokud dojde k tomu, že se sama ocitneš s Donem ve stanu a on se k tobě začne až moc tulit, mysli na to, že to nedělá, protože by k tobě snad něco cejtil, ale jeho nádobíčko si žádá denní dávku sexu.'' Nakrčila jsem nos a pak pohoršeně mlaskla. Z jejích úst to vyznělo, jako by byl opravdu odporná osoba, a přitom Donathan sám o sobě byl vážně přitažlivý kluk. Jeho nabídku jsem navíc ještě stále přehodnocovala, ať už byla sebe bláznivější, protože jednu mou část to k němu neodbytně táhlo a zdála se být větší, než ta, co se pokoušela uvažovat o věcech racionálně.

,,Ne. Nedělej to, akorát toho budeš litovat!'' okřikla mě Lena a já zrudla, protože jsem se lekla, že mi vážně viděla až do útrob mých nevhodných myšlenek. Začínala mě s tím pěkně rozčilovat a hlavně děsit.

Naštěstí už jsme zajížděly do lesa, takže neměla čas na to zabývat se dál mou osobou. Zesílila jsem zase hudbu a za doprovodu drncání, které způsobil hrbolatý terén, jsme si všechny prozpěvovaly.

Lena zastavila uprostřed menšího plácku mezi stromy a vyhaslým ohništěm. Navigovala jsem ji více ke straně, aby na place bylo dostatek místa pro stany a naše věci. Kluci zaparkovali naproti nám, čímž uzavřeli poslední možný průchod na cestu, aby na nás neviděli náhodní kolemjdoucí, ač to moc pravděpodobné nebylo, protože průměrná návštěva lesa se dala odhadnout tak na pár desítek lidí ročně, a to převážně v létě.

Vyskočila jsem z auta a protáhla se po dlouhé jízdě, během níž jsem si nervozitou prokousla ret a v dlaních utvořila trvalé jamky po nehtech. Pak jsem se rozhlédla okolo sebe a vydechla úžasem. Nad krajinou se vznášel ještě mlžný opar a stromy se zbarvovaly do odstínů nejtmavšího smaragdu. Zatočila jsem se na místě a se slabým úsměvem na rtech zavřela oči, protože jsem se najednou cítila mnohem uvolněnější a všechny starosti odjely s negativní Biancou zpátky do města.

,,My půjdem na dřevo, vy zatím něco vybalte a zútulněte nám to tu trošku, ženy!'' rozkázal Donathan a já něj vrhla kradmý pohled. Podíval se na mě ve stejný moment a oba jsme raději dělali, že se to nestalo a že nás zaujalo cosi v trávě.

S holkami jsme okolo ohniště rozložily lehátka a na dvě provizorní lavičky z klád rozprostřely deky. Kluci mezitím začali rozdělávat oheň a nosit dřevo, při čemž vedli konverzaci o tom, že se přestěhují do Amsterdamu, protože tam ve restauracích nabízejí koláčky z marihuany. Pablo slíbil, že celou akci osobně naplánuje jako hlavní dealer tohohle spolku a já se tiše smála jeho ambicím.

Za chvíli už nám uprostřed kola plápolal malý ohýnek a Lena do malého repráku pustila svůj oblíbený playlist. Všichni jsme se pohupovali do rytmu známé hudby, smáli se a otevřeli si kafe v plechovkách na povzbuzení za to časné vstávání, při kterém jsme se mnozí nestihli ani nasnídat.

,,Jak zní plány na dnešní den, kluci?'' zeptala se Lena, zatímco tančila do rytmu právě hrajícího kpopu, který jsme my ostatní moc nemuseli. Dokonce ani Nam. Leně to ale připomínalo anime, kterým byla skoro posedlá, takže to často pouštěla a my byli nuceni tu hatmatilku poslouchat.