-53-

2.7K 132 5
                                    

Alex McQueen

,,Noemi, no tak, prober se." Držel jsem Noemi v náručí stále v té místnosti a máma s Paulem se stále nevěřícně na nás dívali.
,,Tak mi pomozte!" Křikl jsem na ně a je to konečně probralo z transu a rychle ke mně došli.
,,Jak je to možné?" Zeptala se máma Paula a držela Noemi za ruku, zatímco Paul jí hmatal puls a zkoumal ránu.
,,To netuším, ale zjistíme to. Musí okamžitě na operaci, jinak zemře. Vezměte ji na ošetřovnu a já mezitím seženu Herolda. Snad přežil." Řekl Paul a odešel. Já vzal Noemi do náručí a během pěti sekund jsme byli na ošetřovně. Ani jsem nestihl zkontrolovat, jak jsou na tom ostatní, ale teď mě zajímala hlavně Noemi. Musí být v pořádku jinak to nepřežiju. Položil jsem ji na operační stůl a čekal na Paula s Heroldem. Divili by jste se, kolik toho máme v zámku. Já sám se divím tomu, proč je toho tolik, ale vysvětluje to, proč jsou zámky tak velké. Je tady zkrátka všechno.
,,Jsi v pořádku, zlato?" Zeptala se mě máma a starostlivě si mě prohlížela. Musel jsem si sednout, jinak bych to nevydržel. Byl jsem unavený jako ještě nikdy a myslím, že za to mohlo to spojení sil s Noemi. Noemi...s mojí Noemi...
,,Tak co se jí stalo?" Vtrhl do místnosti Herold a o pár sekund Paul.
,,Kruci, nemůžeš na mě tak rychle, jsem jenom čaroděj." Řekl udýchaně Paul a opřel se o zeď.
Herold začal zkoumat Noemi a její zranění, zatímco já se držel při smyslech a kontroloval, jestli se ji dotýká tak, jak má a ne jinak. Ano, jsem žárlivý, ale co je moje, to je moje.
,,Musím jí to rychle otevřít. Vypadá to, že si sama zacelila povrch rány, ale vevnitř to krcácí. Nevím ještě, jak je to závažné. Prosím, musím vás požádat, aby jste počkali venku." Řekl Herold a já začal protestovat, že tady zůstanu, ale bohužel byli na mě tři, takže jsem musel doufat, že to dobře dopadne. Proste musí. Vyšli jsme ven z ošetřovny a já si nervózně prohrábl vlasy.
,,Jak jsou na tom ostatní? Co avarijové?" Zeptal jsem se Paula abych přišel na jiné myšlenky.
,,Skoro všechny jsme je pobili, těch pár, co zbylo, utekli. Zemřelo pár desítek upírů, odhaduji, ale většinu z nich jsi neznal, i když..." Zadrhl se a odvrátil pohled.
,,I když co? Co se stalo Paule?" Řekl jsem vážným hlasem a poodešel k němu.
,,Alexi..." Začala máma, ale já ji odbyl.
,,Ne. Chci to vědět. Řekni mi to." Nedal jsem se a stál si za svým.
,,Jacob. On to nepřežil." Řekl potichu a povzdechl si. Mně se asi zastavilo srdce. Nevěřícně jsem na něj hleděl a nechtěl tomu uvěřit.
,,Cože? To...to není možné. Jak?" Nechtěl jsem si to připustit a začal přecházet z místa na místo.
,,Bylo jich na něj moc a nestihl se bránit. Byl jsem u něj, když umíral. Byl klidný a řekl, že se alespoň konečně uvidí se svojí ženou. Mám ti vyřídit, že máš být dobrým králem a rozhodně si držet u těla Noemi, protože takovou dívku už nenajdeš." Řekl Paul a chytil mě za rameno. Zadržoval jsem slzy a stále se držel za hlavu.
,,Sakra!" Zařval jsem a kopl do zdi. Udělala se v ní díra, ale to mi bylo zrovna jedno.
,,Je mi to líto, zlato." Řekla máma a pohladila mě na tváři. Objal jsem ji a rozbrečel se. Jacob byl jako můj druhý otec. Byl mi oporou a měl se mnou nervy...
,,A co Rita a Dave?" Zeptal jsem se, když jsem se odtáhl od mámy.
,,Dave je v pořádku což se divím, když byl na mol. Rita je na tom hůř. Má poraněné břicho a ruku, ale vypadá to, že bude v pořádku." Řekl Paul a já přikývl.

Unaveně jsem se sesunul po zdi na zem a opřel si hlavu o zeď.
,,Jsi v pořádku?" Zeptala se ustaraně máma a já si povzdychl.
,,Ano, jen jsem vyřízený." Řekl jsem a zavřel oči. Chtělo se mi strašně spát, ale nemohl jsem. Neusnu, dokud nebudu vědět, že je Noemi v pořádku.
,,Řeknu někomu, ať ti přinese krev." Řekla máma a já ji chytil za ruku.
,,Ne, to je dobrý, vážně." Řekl jsem a podíval se na ni. Ví, že mě nemůže nutit, když nechci. Alespoň v tomto...
,,Půjdu zkontrolovat ostatní a škody. Měl by sis odpočinout. Přišel jsi o hodně sil." Řekla máma a dala mi pusu na čelo.
Nezmohl jsem se na nic jiného než na přikývnutí a pak opět zavřel oči.
,,Nechceš si jít opravdu lehnout? Vzbudím tě až bude po operaci." Řekl Paul a já jen zamítl. ,,Ne. Neusnul bych. Musím vědět, jak na tom je Noemi." Řekl jsem a on přikývl.
Zaposlouchal jsem se do tlukotu jejího srdce za zdí a soustředil se jen na to. Byl pravidelný a mě to uklidňovalo, až jsem si nakonec ani neuvědomil, že pomalu usínám. Chtěl jsem se tomu nějak bránit, ale nešlo to. Spánek nakonec zvítězil a já se propadl do říše snů.

Black wings✔️Where stories live. Discover now