Black wings✔️

-13-

Noemi Anderson

Znáte ty rána, kdy se probudíte, je vám špatně, bolí vás hlava a žaludek máte jako na vodě?
Já ano a moc dobře jsem si uvědomila, že jsem včera udělala velikou chybu. Jen co jsem otevřela oči, mě oslepily sluneční paprsky, které se sem dostaly přes okno, tak jsem se snažila pomalu zvednout a výsledek byla ostrá bolest hlavy. Po své pravici jsem si všimla sklenky s vodou a tabletky. Musela jsem se usmát, ale jen na chvíli, protože se mi udělalo špatně, takže místo toho, abych to vypila jsem běžela k záchodu. Bylo to tu čisté, teda až do teď. Divila jsem se, protože si střípky z večera pamatuji a dala bych ruku do ohně, že jsem zvracela i včera. ,,Ach jo." Povzdechla jsem si. Zavřela jsem oči a snažila se rozpomenout.

Flashback

,,Pomůžu ti se převléct, ano? Spolu to zvládneme." Usmál se na mě. ,,To je divný." Zasmál jsem se potichu. ,,Ještě týden zpátky jsme se na sebe hnusně dívali a teď mi pomáháš." Uculila jsem se.
,,Víš o tom, že jsi děsně roztomilý." Naklonila jsem se a dala mu pusu na líčko.

End flashback

Už jen tohle mi stačilo na to, abych se propadla do země.
Vždyť mě viděl v takovém příšerném stavu, sakra.
Teď se mu nemůžu podívat ani do očí, probůh.
Proč jsem se tak zřídila?!
Jsem blbá.
Bože.
Poté, co jsem se konečně zvedla od záchodu a opustila koupelnu, jsem zapila tabletku a zpátky se zachumlala do postele, kde bych nejraději zůstala a neukázala se už nikdy nikomu na oči. Cítila jsem se trapně. Zakňučela jsem a hávu schovala pod peřinu. Někdo zaklepal na dveře a pak vstoupil. ,,Sluníčko, jak ti je?" Zeptal se mě táta, tak jsem peřinu odkryla jen po nos. ,,Blbě." Kňukla jsem. Pousmál se a sedl si vedle mě. ,,Všiml jsem si, že už jsi tu měla vše připravené, takže jsi nepřišla sama, že?" Zvedl pobaveně obočí nad mojí grimasou, když mi odhrnul peřinu z obličeje. Zakroutila jsem hlavou. ,,Byl to Alex?" Zeptal se mě, ale jeho jméno neřekl nadšeně. Nechápu, co proti němu má. ,,Ano." Odpověděl jsem a povzdechla si. On mě viděl zvracet, no paráda. ,,Aspoň, že se o tebe postaral." Zabručel si pro sebe. ,,Chceš něco přinést?" Zeptal se mě najednou s úsměvem. ,,Ne, děkuji." Zakroutila jsem hlavou. ,,Asi se jen prospím." Řekla jsem, tím jsem mu naznačila, že chci být sama a on to pochopil, protože se vydal ke dveřím. Ještě se na mě usmál, ale pak za sebou zavřel.
Jen co zaklaply dveře, mohla jsem se utápět v myšlenkách kvůli toho večera. Už nechci vědět, co vše jsem dělala. Bylo mi špatně jak psychicky, tak fyzicky. Nemohla jsem vstát, jinak bych se asi pozvracela, ale natáhla jsem se pro mobil, který mi zabzučel. Doufala jsem, že na ten večer zapomenu co nejrychleji, ale tahle zpráva mi to připomněla.
Alex nastavil vlastní přezdívku na Děsně roztomilý
Děsně roztomilý: tak co, jak ti je? Žiješ?
Jen co jsem si to přečetla jsem se chytla za hlavu a zakňučela. ,,Dělá mi to schválně, já toho kluka uškrtím."
Nechtěla jsem mu odpovídat, i když už jsem si to přečetla. Schovala jsem se pod peřinu, jako bych se před nim schovávala přesto, že tu nebyl. Doufala jsem, že ho taky uvidím nejdříve zítra, bylo mi trapně se na něj jen podívat.
Děsně roztomilý: Noe, no tak odpověz
Děsně roztomilý: Zlobíš se?
Děsně roztomilý: Nechceš někam zajet?
Děsně roztomilý: Proč mi neodpovídáš?
Děsně roztomilý: Noe, copak se děje?
Celý den mi psal. Nejsem schopná mu odpovědět. Ne po tom včerejšku. Náhle jsem byla pěkně unavená a nikoho jsem nechtěla vidět. Hlava mě bolela celý den, ani jsem nejedla, protože nešlo něco pozřít. Já neměla na nic chuť. Táta mě nechal v klidu, takže jsem celý den byla v posteli. Řekl mi, že má dneska opět noční, takže jsem měla být večer úplně sama. Nehodlala jsem se ani pohnout z té teplé postele, ale chybělo mi tu něco. Něco voňavoučké, měkkoučké a pohodlné. Převalila jsem se na druhý bok a ignorovala jsem pípající mobil. Nemohla jsem ale usnout, celý den jsem oči nezamhouřila. Osm hodin hlásil můj mobil, když jsem se podívala na display, kde také byl počet zpráv od Alexe a také od Matta. Nic, nešlo to, prostě jsem nemohla nějak najít tu správnou polohu na spaní, ale pak jsem to uslyšela. Tiché klepání na moje okno. Podívala jsem se tím směrem, kde za oknem dřepěl na větvi Alex se starostlivým výrazem ve tváři. Zvedla jsem se z postele proti své vůli a pootevřela okno, pak zpátky běžela do postele, kde jsem se přikryla peřinou. ,,Ahoj." Pozdravila jsem ho potichu. Schválně jsem se k němu otočila zády, protože jsem si vzpomněla na včerejší večer. ,,Noe, děje se něco?" Ozval se najednou až příliš blízko mně. Zakroutila jsem hlavou. ,,Proč jsi mi teda neodepsala? Proč se na mě ani nepodíváš?" Zeptal se mě znovu. Dopadl vedle mě na mou postel. Nevím, co tak dlouho dělal, ale po chvíli jeho hlava dopadla na můj bok, tak jsem hlavu na něj pootočila. Zvedla jsem ruku a prsty jsem přejela přes jeho tvář. Zavřel oči a povzdechl si. ,,Víš, že potichu dlouho nevydržíš." Nadhodil. ,,Je mi trapně za ten včerejšek, Alexi." Odpověděla jsem mu. Uchechtl se, v jeho očích jsem viděla pobavení. ,,Kvůli toho, jak jsi mě chtěla svléknout a řekla mi, že jsem děsně roztomilý?" Usmál se na mě, tím mi to připomněl a já se snažila schovat pod peřinu, ale zabránily mi v tom jeho ruce. ,,Noe, to bylo roztomilé. Byla jsi opilá přece, ber to s rezervou." Mrkl na mě. ,,A nesnaž se skrýt svůj nádherný obličej." Zasmál se, když jsem se o to pořád pokoušela. Ztuhla jsem, přeměřila si ho pohledem, ale pak se usmála. ,,Dobře." Uculila jsem se. Najednou si sedl a já mohla vidět, jak se naply jeho svaly na rukou. Tak tohle bylo úžasné. Pootevřela jsem pusu, ale hned na to ji zase zavřela doufajíc, že si toho nevšiml, jak jsem nad ním slintala. Proboha Noemi, co to zase děláš. ,,Máš hlad? Vypadáš, že si celý den nejedla." Zeptal se mě. Měl pravdu, vážně jsem dneska nic neměla a moje břicho mi to chvíli poté připomnělo. Dala bych si něco malého, tak jsem kývla hlavou. Musela jsem se taky protáhnout, takže jsem vstala z postele a následovala jsem ho, když vycházel z mého pokoje. Nedovolila bych mu to, kdyby tu byl táta, ale ten už dávno odešel. Sešla jsem za ním schody a porozhlédla se po nějakém pití, abych neumřela žízní. Protáhla jsem se kolem Alexe a otevřela skříňku, ve které jsme měli skleničky. Musela jsem se natáhnout do druhé poličky, nikdy jsem nechápala, proč to táta dal tak vysoko. Snad nechtěl, abych na ně dosáhla, či co. Uslyšela jsem trhavé nadechnutí Alexe, tak jsem se na něj podívala. V tu chvíli jsem zapomněla, že mám na sobě jen kalhotky a tričko, které nebylo vůbec nijak dlouhé. Alex mě sledoval, tedy jen moje pozadí a nohy. Popadla jsem skleničku a odcupitala rychle za linku, která zakryla mé nohy. ,,Nedívej se." Okřikla jsem ho. ,,Promiň." Roztomile řekl. ,,Tohle jen tak nevidím." Uculil se. Musím říct, že mi to trochu polichotilo, ale i tak jsem na to nebyla zvyklá. Jak by mu bylo, kdyby byl v mé situaci? Nebo kdyby tu byl aspoň polonahý. To bych si ho mohla prohlédnout já, no mně by se to určitě líbilo, vůbec bych tím neopovrhovala. Nevnímala jsem ani to, co říkal.
Počkej, Alexi, potřebuji se soustředit, dej mi tak deset minut, pak možná začnu pobírat tvé slova. Neusmívej se tak sakra, dohání mě to k šílenství. No tak netýrej mě.
Cože to po mně chce?
Sakra holka, dávej pozor, soustřeď se už.
Něco tu pěkně začínalo vonět a já se podívala, co. Přede mnou byl talíř s toasty a Alex, který se snažil nesmát. ,,Děkuji." Vydala jsem ze sebe. ,,Ty mě už vnímáš?" Uchechtl se. ,,Co tě tak zaměstnalo, snad ne já." Pobaveně řekl. Zamračila jsem se na něj, že ho něco takového napadlo. Vlastně měl pravdu. ,,Jen jsem se zapřemýšlela." Řekla jsem mu a posadila se na židli. Pořád byl až moc pobavený, ale i tak mi nalil pití. Sám se natáhl pro sklenici, do které napustil vodu a opřel se o linku tak, aby na mě viděl. Celou dobu, kdy jsem jedla, mě propaloval svýma hnědýma očima. Trochu mi to bylo nepříjemné, protože jsem nikdy neměla ráda, když mě u jídla někdo sledoval. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlel, když se na mě díval tak intenzivně, aniž by přerušil kontakt s mojí osobou. ,,Znervózňuješ mě." Zamrkala jsem na něj. Jako bych mluvila do zdi, absolutně mě neposlouchal, tak jsem se zvedla, pokusila se tričko stáhnout co nejníže a vydala jsem se s prázdným talířem k dřezu. Pořád ze mě nesundával pohled, akorát sjel trochu níž. Snažila jsem se to ignorovat a vydala se ke schodům, které jsem pomalu vystoupala nahoru, zatímco jsem za sebou uslyšela zalapání po dechu. ,,Do háje." Zanadával si pro sebe. Věděla jsem, na co naráží, šla jsem před ním po schodech jen v kalhotkách a tričku. ,,Týráš mě." Zamumlal si pro sebe.
Holka, neprovokuj ho.
Já ho slyšela a mínila jsem ho dál provokovat, takže jsem začala více kroutit boky, na což jsem stihla opět zaznamenat trhavý nádech.
Noe, tohle se ti jednou vymstí.
Pak si na mě vzpomeň. S láskou tvůj mozek.
Jemný dotek na mých nohách stačil k tomu, abych se rozeběhla a skočila do postele. Bože, co jsem to zase prováděla, tentokrát za střízliva. Zahrabala jsem se pod peřinu, ze které mi vykukovala jen hlava. Taky jsem slyšela pobavený hlas Alexe. ,,Tohle bych si nechal líbit každý večer." Uchechtl se, na což jsem na něj vyplázla jazyk. ,,Leda ve snu." Protočila jsem očima. Zarazil se a zamračil, když vytahoval mobil z kapsy, zřejmě mu někdo napsal.
Nebyl z toho moc nadšený. Něco si mumlal pro sebe a mě zajímalo, kdo mu psal.
,,Děje se něco, Alexi?" Zeptala jsem se zvědavě. Zvedl hlavu, pořád s tím zamračeným výrazem.
,,Jeremy, Dave, Rita a strýc." Odpověděl. Je pěkné, že se o něj tak všichni bojí, taky bych se ale bála, kdyby mi neřekl, kde celé ty noci je. ,,Všichni mě shání, musím jít." Řekl. Tato věta mě probudila. ,,Ještě ne." Zamrkala jsem na něj. ,,Noe, vážně musím." Povzdechl si.
,,Prosím." Poklepala jsem na místo vedle sebe, kde ho tak ráda mám. Usmál se a během vteřiny jsme byli v té poloze jako každý večer předtím. Vždy se mi usínalo lépe, když jsem ho tu měla, když mě hladil po zádech, když jsem cítila jeho klidný dech nebo tu jeho úžasnou vůni. Omámila mě tak, že v tu chvíli neumím racionálně uvažovat. Ale díky bohu to teď nepotřebuji.
Snažil se mě uspat co nejrychleji, svou pohádkou o upírech, čarodějích a vlkodlacích, a, že mu to šlo perfektně. Jak povídat, tak i uspávat. Vždy jsem se přemáhala, abych vydržela déle, ale nešlo to, moje víčka vyhlásily jako pokaždé stávku a zavřely se bez povolení.
Naposledy jsem ucítila jeho teplé rty na mém čele, pak už jsem nic nedokázala vnímat. Jen to, jak odchází a já usínám. Jedna, dvě, tři, čtyři...
Tohle mi stačilo, abych se ocitla v říši snů, ale i ve snu, který mě opět jako vždy vyděsil.

***

Stejná dívka, stejný chlapec. Pořád to samé dokola. Dívka čarodějka, chlapec princ, ale ne ledajaký. Upíří princ. Dobře si rozumí, cítím to pouto mezi nimi, ale to končí. Vždy, jako by ho přetrhli hned poté, kdy na ně zaútočí bytosti. Nelíbí se mi, kolik upírů tam běhá, co je horší, nikomu kromě toho chlapce nevidím do tváře.
Vidím je všechny bojovat. Vidím, jak od holčičky matka umírá, a jak to ona nese. Vždyť ta dívka zabila všechny ty lidi úplně sama. To mně vystraší. Vždy se probudím stejně jako teď, vždy u stejné situace. Co to má ale znamenat?

***

Stáhnu kolena k sobě a snažím se uklidnit. Proč? Proč se mi to zdá? Je to nějaká důležitá věc? Co mám sakra dělat?! Vždyť je to nemožné, aby to bylo tak reálné. To je absurdní, aby něco takového existovalo. Tohle nemůže být pravda.
Nemůže. Nevěřím tomu.
Vzpomněla jsem si na toho starého chlapa, kterého jsem tehdy viděla. Vzpomněla jsem si, jak říkal, že mi táta něco tají. Měla bych to asi zjistit, ale ne teď. Teď jsem ráda, že ho vůbec vidím doma. Má spoustu práce.
Zkusím to probrat s někým, kdo mi je blíž. S někým, kdo by to mohl chápat více než já.
Všechny ty sny, mi připadají povědomé a tak reálné. Jenže nemůžou to ne.
,,No tak Noe, vzpamatuj se, nic to neznamená, jsou to jen sny." Řekla jsem si pro sebe. Byly tři ráno a já už usnout nemohla. Musela jsem to zkusit, napsat mu, aby za mnou přišel. Jenže jaký blázen by v takovou dobu chodil. Řekněte mi kdo?
Jediný, Alex. Slyšela jsem tiché klepání na okno, tak jsem jen kývla, aby věděl, že je otevřené. Vešel dovnitř s nechápajícím výrazem, ale šel ke mně. Okamžitě jsem ho objala a z očí se mi spustily slzy. Nic už jsem nechápala. Nechala jsem se uklidňovat.
,,Byl to jen sen, ano? Nic víc." Řekl konejšivým hlasem, zatímco mně hladil po zádech. ,,Jenže ty sny se opakují, Alexi." Vzlykla jsem. Dal mi pusu do vlasů. ,,O čem jsou?" Zeptal se mě. Nadechla jsem se, pomalu se odtáhla a podívala se mu do očí. ,,Pořád to samé." Odmlčela jsem se a pokračovala: ,,Dívka s chlapcem na zahradě. Ona umí kouzlit, on je upír, jenže všichni kolem jsou upíři, teda kromě dvou dospělých, kteří jsou její rodiče. Je to na nějakém zámku, kde je napadnou nějaké bytostí, takže se dvě, ženy a ty děti snaží schovat, jenže ta jedna umře a dívka ve vzteku svou silou zabije všechny." Dokončila jsem. Díval se na mě, jako by přemýšlel. Jako by ho to taký překvapovalo. ,,A co obličeje?" Nakonec se zeptal. ,,Nikomu nevidím kromě toho chlapce a on je.." Ti podobný Alexi.
Zasekla jsem se, nemohla jsem mu to tak říct, to ne. ,,On je co?" Zvedl obočí. ,,Je princ upírů." Když jsem to řekla, tak se jeho obočí stáhlo.
Zamračil se, ale ne na mě, jen na to, co jsem řekla. Pořád se mračil, ale stáhl mě do objetí. Ležela jsem opět na jeho hrudi, zatímco mně hladil. Snažil se mě uklidnit a vedlo se mu to, ani nemusel mluvit. Mě stačila jeho blízkost a bezpečí, které z něj vycházelo.
Divila jsem se, co se to děje. Jak to, že kluk, kterého znám dva týdny, mě může takhle uklidnit. Všimla jsem si, že zavřel oči. Pravidelně oddechoval a já se pokusila tedy taky usnout.
Povedlo se. Opět jsem to zvládla a tentokrát se mi nic nezdálo.