Black wings✔️

-17-

Alex McQueen

Nic se nedělo. Pořád byla v kómatu, či co. Rita říkala, že je to normální po tom, co jsem jí vysvětlil celou tu situaci. Spíše byla zaražená, že něco takového zvládla. Zůstal jsem u Noe celou noc. Ležel jsem vedle ní, hladil ji po vlasech, dával jí pusu na čelo doufajíc, že se konečně probudí, ale ne. Bál jsem se o ni.

,,Alexi, já se o ni postarám, ty se běž najíst a padej do školy." Řekla Rita a vyháněla mě z pokoje. ,,No tak, já dnes nikam nejdu." Zakňučel jsem.
,,Budu tady s ní." Dodal jsem.
Nevěřícně se na mě dívala a kroutila hlavou. Nechápal jsem, proč mě tu s ní nechtěla nechat. ,,Co to s tebou udělala, ty ji teď nemáš, jak pomoct, takže běž." Chytla mě za tričko a vlekla mě ze dveří pryč. Zabouchla mi před nosem, zamkla se s ní v pokoji a mě nechala jen zuřit. Naštvaně jsem na ni zakřičel, ale ona se mi jen vysmála. Běžel jsem si dát rychlou sprchu, oblékl se, vlasy si jen tak lehce upravil a šel do kuchyně, kde seděli vysmátí kluci a strýc, který držel kamennou tvář. Zamířil jsem okamžitě k ledničce, kde opět nic nebylo. ,,Ale no tak, zase?" Zabručel jsem na dvojčata. Jen se uchechtávala, ale nic neříkala. ,,Tak jen kamarádi, jo?" Zasmál se Jeremy. ,,Neštvi mě." Protočil jsem očima. ,,Byl jsi u ní celou dobu, Alexi." Vložil se do toho Dave. ,,No a co, mám o ni strach." Odpověděl jsem a přehrabával se v lednici. Nebavilo mě, že se mi smáli, ale zase se mi nelíbil strýcův výraz. Nesnášel jsem tu bezmoc, kterou jsem cítil, když se Noe neprobouzela. Strašně mě to štvalo a oni si ze mě dělají srandu.
,,Hledáš tohle?" Uslyšel jsem Jeremyho. Držel v ruce pytlík s krví a zatřepal s ní ve vzduchu. Rychle jsem se vydal za ním, ale hodil to Daveovi. Ten zase zpátky k němu, ale pak mě překvapilo, když to chytl i strýc a přidal se k nim. Házeli si s mojí snídani. Opravdu mě provokovali. Strýce to začalo tak bavit, že se konečně i usmál. Zavrčel jsem, ale nepomohlo mi to. Když mi ji nechtěli dát, tak já si někoho najdu. ,,Nechte si ji, ve škole je jí hodně." Mykl jsem rameny a zaběhl si pro věci. ,,Neblbni, Alexi, nemůžeš ve škole z někoho vysát krev." Zamračil se na mě u dveří Dave. ,,Tak mi ji dejte." Mrkl jsme na něj. Chytl jsem ji do ruky, když mi ji někdo hodil. ,,Alexi, včera mi volala tvá matka. Chce, aby si se vrátil k nim." Řekl klidně strýc. ,,Nejedu, nechci." Odsekl jsem. ,,Rito, až se probudí, dej mi vědět." Křikl jsem do domu a pak šel do školy.

Jel jsem autem, dneska jsem to kašlal, protože jsem chtěl být co nejdříve tam, abych byl zase co nejdříve doma u Noe. Celý ten špatný pocit, že se stalo něco víc než by mělo. Já se vůbec nesoustředil. Bože, já měl problém udržet hlavu vzhůru a dávat pozor. Nešlo to, ne když nevím, co s ní je. Bože, já jsem takový strach o nikoho ještě neměl. Všiml jsem si, že Rose tu nebyla, ale tím lépe pro mě, dneska jsem jí aspoň nemusel poslouchat. Angee byla pryč, takže jsem jí aspoň nemusel nic vysvětlovat, ale Matt byl zvědavý.
,,Nevíš, co jí je? Nezvedá mi mobil." Ozval se. ,,Ne, nevím, já jí nevolal." Mykl jsem rameny. Lhář.
Alexi, jsi takový lhář. Ale nesmí nic vědět. Nesmí.
,,No dobře." Povzdechl si a neřešil to. Za což jsme byl rád. Nevím, jak bych mu to asi vysvětlil, vlastně by se ani nedalo předstírat, že nic nevím.
Vždyť jsem přesně viděl, co se stalo. O to nic, ale ten strach o ní.
Snažil jsem se, opravdu moc soustředit, ale nešlo. Ne když jsem se každých pět minut díval na mobil a kontroloval, jestli náhodou někdo nezavolal. Dave mě hlídal, když byla přestávka, no abych náhodou neudělal nějakou blbost. Jak bych mohl, krev jsem dneska měl, ale nálada byla v prdeli. ,,Alexi, nechceš dneska na párty?" Zeptal se mě Matt, když jsme šli na další hodinu.
,,Ehm..nevím, asi..." Nedořekl jsem. ,,Prosím, chlape, bude zábava, spousta holek, což můžeš, když říkal, že s Noe spolu nejste." Mrkl na mě.
Nejsme, ale nemůžu něco takového udělat.
,,Matte, já nemůžu." Zakroutil jsem hlavou. ,,Ale proč, potřebuji tam někoho, kdo mě odveze domů." Podíval se na mě štěněčíma očima. Tak tohle mi jde určitě lépe než jemu, ale dovedu si představit, jak bude vypadat a já potřebuji upustit páru. ,,Dobře, v osm se tam ukážu." Odpověděl jsem s menším povzdechnutím. Plácl mě po zádech a šel do třídy. No mě si zastavil ředitel osobně, všichni se na mě v tu chvíli dívali a něco si šeptali, neměl jsem náladu je odposlouchávat, takže jsem následoval ředitele do jeho kanceláře. Nevypadal dvakrát šťastně, jeho tep byl zrychlený a šlo vidět, že se potil. Zavřel za námi dveře a rukou mi pokynul, abych se posadil. Trvalo to, než se posadil uběhlo asi deset minut a dalších pět, než se podíval na mě. Nevěděl jsem, co potřebuje. Zvedl jsem tedy obočí, aby začal.
,,Volali mi Watsonovi od Rose rodiče." Odmlčel se a já čekal, co chtěli. ,,Odhlásili ji ze školy, když jsem chtěl vysvětlení, tak mi řekli, že se Rose zbláznila. Říkala něco o tom, že Noemi kouzlila." Zvedl obočí on. ,,Je to pravda?" Zeptal se mě. ,,Uhm no, proč se ptáš mě?" Zeptal jsme se místo odpovědi. Zamrkal jsem na něj, jako že o ničem nevím, ale zřejmě mě prokoukl.
,,Rose odvezli do blázince." Řekl naštvaně. ,,Ale já o tom nic nevím." Odpověděl jsem a snažil se zakrýt to překvapení a trochu nadšení. ,,Ale nedělej blbého, vím, že se motáš kolem Noemi, takže si musel být včera u toho, no a ještě mi paní Watsonová oznámila, že ji Rose řekla, že si ji pokousal." Zamračil se na mě.
Jo, to může být možné, já ale za to nemůžu, tehdy si to zavinila sama. Navíc jí mazali paměť.
,,Nelži." Řekl klidně. Nadechl jsem se a vydechl.
,,Možná jsem ji kousl, ale jen proto, že mě otravovala a já měl hlad." Odmlčel jsem se a čelil jeho nepříjemnému pohledu. ,,Na mou obranu jí mazali paměť." Ubezpečil jsem ho, ale asi to nezabralo. ,,No a včera?" Zhluboka se nadechl, jako by chtěl zabránit vzteku, který se stupňoval.
,,Byl jsem tam, nevěděl jsem, že Noe tohle umí, ale Rose ji naštvala, zničila jí fotku s její mámou a pak její mámu nazvala courou." Odmlčel jsem se. ,,Kdo by nebyl naštvaný." Mykl jsem rameny. ,,Pak ale obě omdlely, tak jsem vzal Noe sebou a Rose dvojčata odnesla. Přísahám, nic jsme jí neudělali, musí to být z toho kouzla." Vydal jsem ze sebe.
Mlčeli jsme docela dlouho, oba dva. Já čekal jen, co řekne, nebyl jsem si jistý, jestli se nenaštve.
Pak ale řekl něco, co mě překvapilo. ,,No dal jsem jim poslední šanci, řekni Noe, ať v pondělí nechodí do školy....myslím, že tím se vše vyřešilo, můžeš jít." Řekl klidně. ,,Lucasi, prosím, nemůžeš ji potrestat za něco, co udělala, když nevěděla, že to umí." Prosebně jsem se na něj podíval. Skenoval mě pohledem, podrobně si mě prohlížel. ,,Přísahám na moje rodiče, že už se nic takového nestane, nech jen Noemi dál studovat."