Black wings✔️

-34-

Noemi Anderson

V tomhle domě panovala smuteční nálada, nikdo se tu ani nezasmál. Oni nešli do školy a já taky ne, ani kdybych chtěla, tak bych nemohla. Alex mi dělal starosti. Nejedl, byl celou dobu v pokoji, ze kterého se ozýval jen naštvaný řev, tříštění skla nebo nějaké rány. Večer jsem spala s tátou v pokoji, protože Alex chtěl mít klid, chtěla jsem mu pomoct. Jenže se nemůže uzavřít do sebe. Včera mi chtěl něco říct, než přišlo to video, ale nedořekl to a mě to zajímá, pořád mi to vrtá hlavou. ,,Noe, najez se." Ozval se táta. ,,Ano." Kývla jsem a pustila se do jídla. Všichni jsme jedli mlčky, dokonce ani dvojčata nebyla vtipná, nic. Ani jeden se o nic nepokusil. Jacob byl s Isabel v pokoji a pomáhal jí se s tím vyrovnat, Rita jen nepřítomně hleděla na stůl. Všimla jsem si, že i tátu to dost zasáhlo. Podle toho, co nám řekli, byli dobří přátelé, tak se ani nedivím. Když jsem dojedla, tak jsem si odnesla talíř a rozhodla se zajít k Alexovi. Vzala jsem čistý talíř, vzala dva toasty a vydala se po schodech k Alexovému pokoji. Volnou rukou jsem zaklepala na dveře a čekala. ,,Jděte pryč." Řekl. ,,Alexi, prosím, otevři." Řekla jsem. Čekala jsem pět, deset minut, ale pak jsem se rozhodla odejít. Najednou jsem uslyšela, jak se dveře otevřely. Pomalu jsem vlezla do pokoje a zamkla za sebou. Všechno tu bylo...jak to jen říct, asi kaput. Komoda byla převrhnutá, stůl zničený, ze skříně byly všechny věci vyházené stejně jako ze šuplíku stolu. Alex ležel na posteli ke mně zády a objímal polštář. ,,Přinesla jsem ti jídlo..." ,,Nechci." Odsekl okamžitě. ,,Alexi, musíš jíst." Řekla jsem klidně. Nelíbilo se mi, že se tak od nás odprošťuje. Posadila jsem se na postel a povzdechla si. Talíř jsem položila na stoleček a poposedla si blíž k němu. ,,Alexi, aspoň kvůli mě." Pohladila jsem ho po vlasech, ale lekla jsem se, když se na mě otočil a zasyčel. Vytáhl na MĚ svoje špičáky. Odsunula jsem se od něj a sklopila hlavu. ,,Nechám ti to tu." Zašeptala jsem a rychle odešla z pokoje. Chápala jsem jeho chování, ale neměl by se uzavírat do sebe. Vydala jsem se do pokoje, abych se převlékla do sportovního, aby jsem si mohla zaběhat. Dala jsem si legíny, tričko, vzala si sluchátka s mobilem a vyšla z pokoje. Seběhla jsem schody do předsíně a ještě se otočila ke kuchyni. ,,Jdu si zaběhat." Křikla jsem, nazula si boty a vyběhla ze dveří.

Běželo se mi dobře, pěkně se mi pročistila hlava a nemusela jsem na nic myslet, jen jsem poslouchala písničky a chvilkami i zpívala. Potřebovala jsem ze sebe shodit tu špatnou náladu z toho domu a vydala jsem se k nám domů, kde už vlastně ani nebývám, protože bych tam byla v nebezpečí. Povedlo se mi najít náš náhradní klíč, tak jsem si odemkla a vešla dovnitř. Bylo to tu pořád stejné, nic se nezměnilo. Vystoupala jsem schody do mého pokoje, kde bylo taky vše při starém. Všechny ty fotky, vzpomínky, to vše bylo pořád tady v tomhle pokoji. Posadila jsem se na postel a rozhlédla se, co vše jsem opustila, jen abych bydlela někde jinde. Nemohla jsem uvěřit, že tohle byl můj domov.
Vzala jsem si fotku mě a mámy, pak i mojí party a vydala se zase dolů. Naposledy jsem se rozhlédla a pak se vydala ke dveřím, které jsem zamkla a klíček zase schovala. Vyběhla jsem směrem k mému teď už domovu i s fotkami v rukou. Vlastně cesta zpět byla nějaká rychlejší, nebo se mi to aspoň zdálo. Jen co jsem otevřela dveře jsem si sundala boty, sluchátka a trochu se pousmála, protože jsem to docela rychle sfoukla. Můj polo úsměv ale rychle zmizel, když kolem mě bylo ticho. Pak jsem uslyšela ránu z tělocvičny. Otočila jsem se k ní, že se tam půjdu podívat, ale někdo mě zastavil. ,,Nechoď tam." Poprosila mě Rita. ,,Zhoršilo by se to, kdyby ti v tomhle stavu ublížil." Řekla prosebně. Neposlechla jsem ji a vydala se podívat do tělocvičny. Když jsem pomalu sešla schody tak do poloviny, prosvištěl přede mnou boxovací pytel, tak jsem se trochu lekla, ale pak se podívala. Alex zuřivě ničil vše, co mu přišlo pod ruku. Najednou se podíval na mě a zrychleně oddechoval. Tohle nebyl můj Alex, tohle byl zničený a naštvaný upír. Radši jsem se otočila a běžela zpátky do předsíně, kde stála pořád Rita, tentokrát se jen smutně pousmála. Věděla, že mě Alex trápí ze všeho nejvíce, věděla, co k němu cítím, viděla to na mně, ale taky jsem jí to potvrdila. Taky mě včera překvapilo, co Alex začal, dělala jsem si z toho srandu, ale jinak jsem byla ráda, já ho měla nechat mi to říct. Byla jsem tak zvědavá, co mi chtěl, ale teď se to zase nedozvím.
Objala jsem ji. ,,Bude to dobrý." Utěšovala mě, protože jsem začala brečet jako malá holka, kvůli ničemu. Možná kvůli mému životu, který se rapidně změnil. Všechno to kolem mě, mě možná ubíjí.
Když jsem se uklidnila, tak jsem se odtáhla, setřela slzy a pousmála se. ,,Děkuji." Zašeptala jsem.
,,Vždycky tu budu, kdykoliv řekni." Řekla s menším úsměvem. Kývla jsem a vydala se nahoru. Vešla jsem ale do pokoje od Alexe, abych si vzala jeho tričko, když nikoho nechce u sebe. Aspoň já ho chtěla mít blízko a jeho tričko mi to uskutečnilo aspoň trochu. Všimla jsem si prázdného talíře, což znamenalo, že ty toasty snědl, na to jsem se trochu pousmála. Rychle jsem přeběhla do pokoje táty a zalezla si s věcmi do koupelny, kde jsem se zamkla.